Literární badatel Pavel Vašák dostal Cenu Máchova růže za vydání Šifrovaného deníku Karla Hynka Máchy (2007) a s přihlédnutím k jeho dalším pracím věnovaným tomuto básníkovi.
"Oslovoval hlavně novou generaci, nabízel jiné zážitky a spoléhal na jejich spontánní touhu po štěstí a volnosti. Objevoval vtipný a rychlý vypravěčský styl, dynamicky spěchající a věcný, bez rozbíhavých metafor, a přitom významově bohatý na charakteristické detaily," charakterizoval Páralovu tvorbu, která byla oblíbená zejména v 70. a 80. letech, v laudatiu Miloš Pohorský.
Páral začínal psát v 60. letech romány, ve kterých kritizoval odcizený život v moderní konzumně založené společnosti. Pozdější díla z 80. let jsou z žánru sci-fi, ovšem i ta se orientují na široké čtenářské vrstvy. K nejznámějším Páralovým titulům patří Veletrh splněných přání, Soukromá vichřice, Katapult, Milenci a vrazi, Profesionální žena či Válka s mnohozvířetem.
Píšící lékařka
Vajla Stýblová patří v české literatuře k píšícím lékařům, mezi nimiž figurují také třeba Jaroslav Durych, Ludvík Souček, Ota Dub, František Langer, Josef Nesvadba či Vladislav Vančura.
"Profesorka Valja Stýblová dokázala spojit špičkovou vědeckou profesi s citlivým spisovatelským srdcem a podařilo se jí tak ukázat nemocnici bez obvyklých klišé seriálových hrdinství, ale jako prostředí skutečné, reálné, naplněné i lidskými nejistotami, strachem a úzkostí, očekáváním a pochybnostmi - a o to přesvědčivější," píše v laudatiu Jan Cimický.
Pavel Vašák se dlouhodobě věnuje osobnosti K. H. Máchy. Ohlas Máchova díla v letech 1836 až 1858 zpracoval v publikaci Literární pouť Karla Hynka Máchy. Fenomén básníkova kultu popsal v knize Česká pouť Karla Hynka Máchy, zasloužil se o česko-německé vydání Máje doplněné o první české i německé kritické reflexe.
Máchův šifrovaný deník z roku 1835 zabývající se především intimním vztahem s Lori Šonkovou dešifroval počátkem 80. let za pomoci metod matematické lingvistiky. S ohledem na Máchův kult nepovažoval tehdy jeho publikaci za vhodnou bez chybějící analýzy tvůrcova vstupu do české literatury, bez popsání geneze kultu i smyslu šifrování v kontextu romantismu.
Vizitka Vladimíra PáralaJeden ze čtenářsky nejúspěšnějších českých prozaiků posledních 40 let, dostal Cenu Ladislava Fukse za celoživotní přínos české literatuře. Jeho tvorba prodělala podle kritiky kvalitativní oblouk od razantní a umělecky pronikavé satiry k opatrné a zdrženlivé komunální nadsázce a idyle až na pokraj obyčejného triviálního čtiva. Řada Páralových knih byla více či méně úspěšně zfilmována - k těm lepším příkladům patří Soukromá vichřice, Profesionální žena nebo Mladý muž a bílá velryba či nejnovější Milenci a vrazi, naopak se příliš nepovedl filmový přepis Playgirls. Páral se narodil 10. srpna 1932 v Praze v rodině důstojníka generálního štábu, po maturitě vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích a až do roku 1967 pracoval v různých chemičkách, naposledy v Ústí nad Labem. Literárně debutoval v roce 1962 pod pseudonymem humoreskou na pokračování Šest pekelných nocí. V roce 1964 vydal první knihu, Veletrh splněných přání, díky které například Josef Škvorecký ve své recenzi označil Párala za největší objev české prózy po Bohumilu Hrabalovi. Spisovatel, který prodal přes tři miliony výtisků svých děl, nacházel témata mimo jiné v partnerském soužití. Náměty čerpal i ze zkušeností s ubytovnami a podnájmy, ze stereotypu sídlištního života nebo později z cest do Asie, podnícených zájmem o jógu a meditace, později psal také vědeckofantastické příběhy. Smrt ženy Párala koncem 80. let vedla k intenzívnějšímu zájmu o jógu, v té době se také jeho díla stala ještě otevřeněji erotickými. Literatura však v 90. letech už zdaleka nebyla jediným, co Párala charakterizovalo, stal se totiž jedním z nejčastějších hostů společenských akcí. |
Vizitka Valjy StýblovéNeuroložka a spisovatelka patří léta mezi uznávané literáty.Získala Cenu Boženy Němcové za trilogii Lužanská mše o životě a díle českého stavitele a mecenáše Josefa Hlávky. Ve svých čtenáři oblíbených knihách, většinou z lékařského prostředí, se zaměřuje na mezilidské vztahy a zamýšlí se nad hodnotami života. Za všechny lze připomenout romány Nenávidím a miluji a především Skalpel, prosím, kde ukázala náročnou práci neurochirurga a který byl také zfilmován. V knihách Most přes řeku Léthé, Most sebevrahů a Most aeskulapů zaujala současnými náměty, jakými jsou eutanazie a sebevraždy. Stýblová se narodila 4. června 1922 v čínském Charbinu, kde její otec pracoval pár let jako inženýr zeměměřič. Za války studovala hru na klavír a hudební teorii a krátce i učila. Medicínu vystudovala až po válce. Čtyřicet let až do důchodu pak pracovala na fakultní neurologické klinice v Praze na Vinohradech. Od sekundářky to dotáhla až na vedoucí katedry, profesorku a přednostku kliniky. Svůj život vedle rodiny dělila mezi lékařskou práci a literární tvorbu, která je pro ni zároveň koníčkem. Devět let také až do roku 1990 zasedala ve Federálním shromáždění jako poslankyně za KSČ. Stýblová je zkušená beletristka, patří ke spisovatelům zajímajícím se o psychologii svých postav, kterou dokáže vykreslit s mimořádným citem. Proto jsou její knihy pro čtenáře stále tak přitažlivé a čtivé. |
