Pátek 19. dubna 2024, svátek má Rostislav
130 let

Lidovky.cz

Vnímat Římskokatolickou církev jako státní subjekt je anachronismus

Česko

Rozhovor s Pavlem Černým, předsedou Ekumenické rady církví v ČR a předsedou Rady Církve bratrské.

Pavel Černý, předseda Ekumenické rady církví v ČR a Rady Církve bratrské. foto: Lidové noviny

Jaké postavení a autoritu v současné české společnosti má podle vás stolec pražského arcibiskupa a českého primase?

Tato pozice je nepochybně významná nejen pro římskokatolickou církev, ale i pro ostatní církve a také společnost. V naší mladé demokracii je pražský arcibiskup nejen představitelem církevní instituce, ale má možnost oslovovat společnost a budovat ekumenické vztahy s jinými křesťanskými církvemi. Překvapivě, i v naší sekulární společnosti, mají duchovní určitou autoritu a otevřený vstup do života různých lidí. Tím více člověk, který je známý ve společnosti také z médií a má svobodu a odvahu se vyjádřit k nejrůznějším otázkám náboženským, etickým i společenským.

Jaké je postavení českého primase v rámci české Ekumenické rady církví? Je něčím výjimečné?

Římskokatolická církev je u nás přidruženým členem Ekumenické rady církví. To znamená, že je zapojena do spolupráce s ostatními církvemi. Také jsme v roce 2007 podepsali dokument Charta oecumenica, který nás zavazuje ke spolupráci a dialogu. Tím vším je jen podtržena úloha toho, kdo stojí v čele katolické církve. Český primas mnohokrát v různých rozhovorech a diskusích zasáhl, pomohl usměrnit či vysvětlit. Jeho role je pro ekumenu klíčovou. Většina ústředí církví a také sídlo ERC je v Praze. Zde se často konají ekumenické bohoslužby a chrám sv. Víta byl současným českým primasem prohlášen za chrám všech křesťanů, protože je symbolem ještě jednotné a nerozdělené církve. Představiteli největší církve v České republice je vždy dobře nasloucháno.

Který úkol z těch, jež před budoucím pražským arcibiskupem stojí, považujete za nejnaléhavější?

Domnívám se, že jedním z nejtěžších úkolů je připravit dostatečný počet duchovních. V současné době vidíme, že bez přísunu kněží z Polska by situace byla v mnoha okresech naprosto krizová. Katolická církev nutně potřebuje duchovní (nevystačí si s laickou službou) a samozřejmě nestačí jen zvýšení počtů. Je třeba, aby to byli lidé, kteří budou připraveni na práci v naší sekulární společnosti. Získávání a výchovu pracovníků vidím jako zásadní úkol. Český primas také velmi silně ovlivňuje, jak se dnes říká, image určité církve. Hodně na něm záleží, aby tvář církve byla láskyplná, ohleduplná a přitom jasně čitelná, věrohodná, statečná a moudrá.

Myslím, že se dnes očekává od představitele církve i rozvíjení v Bibli zmiňovaném charismatu kyberneze – řízení. I společenství církve potřebuje řízení, ale musí to být řízení spojené s pokorou a službou. Dnes nelze spoléhat pouze na instituční autoritu a to ani v hierarchicky řízené katolické církvi. K autoritě instituční musí nutně přistoupit i autorita, kterou je třeba vybudovat a získat.

V čem by podle vás měla spočívat váha tohoto úřadu v budoucnosti?

To, že Římskokatolická církev je, díky státu Vatikán, stále vnímána i jako státní subjekt, pokládám za anachronismus. Již dávno bylo u nás opuštěno spojení trůnu a oltáře, panovníka a církve. Český primas by měl být především pastýř a učitel. Není pravdou, že naši spoluobčané jsou hluší k duchovním výzvám. Český primas může využít svou autoritu a mluvit do společnosti jako ten, který není součástí politických a stranických subjektů. Proto může nezaujatě a svobodně odpovídat především na duchovní, etické, ale samozřejmě i politické otázky. Váha úřadu v církvi je ale vždy hodně spojena s duchovním a mravním profilem. To se nedá naučit. To musí vyrůst z dobrých duchovních kořenů.

Jak hodnotíte ekumenickou spolupráci během působení dosavadního arcibiskupa Miloslava Vlka?

S kardinálem Vlkem mě spojuje dlouholetá spolupráce a upřímné přátelství. Vážím si jeho otevřenosti a ochoty ke spolupráci. Často šel v ekumenických vztazích a spolupráci mnohem dál, než mnozí jeho spolupracovníci. V jeho přítomnosti se křesťané z jiných církví nemuseli cítit jako křesťané druhého řádu. Byl ekumenicky otevřený a citlivý. Přál bych si, aby jeho nástupce uměl dobře tvořivě navázat. Dnešní svět je jiný. Pro mnohé není důležité jméno církve, ale spíše otevřenost, čestnost, láska a pravda. Kardinál Vlk, možná i pro své zkušenosti z doby totalitní perzekuce, je člověkem čestným a otevřeným ke spolupráci s druhými. Je jasné, že jeden člověk na špici nemůže vše, co by chtěl. Záleží i na poradcích a spolupracovnících.

Autoři: