LN: Když vás zavřeli, bylo vám jedenadvacet let. Za co jste šel do vězení?
Ve třinácti letech, tedy v roce 1975, jsem měl možnost podívat se za starým strýčkem do Francie. A tím pádem i do západního Německa. To byl pro mě šok, protože jsem tam neviděl žádné zbídačené vrstvy nezaměstnaných ani žádné agresivní a nenávistné imperialisty, co na naši zemi chtějí zaútočit, jak nám tady tvrdili ve škole a v médiích. Viděl jsem vybudovanou demokracii s kvalitním sociálním systémem a vysokou životní úrovní ve veselém barevném světě ve svobodě. Po návratu zpět do šedivého, oprýskaného a špinavého socialismu plného vystrašených a přihrbených lidí se mi udělalo špatně. Už jsem to nikdy nerozchodil. Konečně jsem pochopil, proč můj táta každý večer poslouchá Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a Rádio Londýn. Tak se ze mě stal předčasně něco jako mladý bojovníček za svobodu. Poslouchal jsem pořady o Chartě, o politických vězních, emigrantech, prostě o naší diktatuře. A začal jsem tak i mluvit. Nejdříve na základní škole, později na střední a nakonec i v práci a na vojně. Stal jsem se propagátorem Charty 77 a kritikem státní politiky. Hledal jsem způsob, jak Chartu 77 podepsat, ale nesplňoval jsem věk dospělosti. Šířil jsem zakázané rádiové relace mezi lidi...
LN: Jakým způsobem?
Buď jsem je pouštěl nahlas z rádia nebo je vyprávěl ve škole, později v práci a na vojně. Na střední škole jsem psal do knížek, časopisů, po nástěnkách a po zdech na 1. máje hesla proti komunistickým zločinům, proti senilním a hloupým starcům ve vládě...Spojoval jsem se s redakcemi zahraničních rádií a předával jim informace o lumpárnách našeho režimu. Na vojně jsem všelijak poškozoval a sabotoval vojenskou techniku, aby nebyla funkční... Tuto techniku jsem taky popisoval a sčítal, sbíral vojenské mapy a zapisoval jména vojenských funkcionářů a důstojníků vojenské kontrarozvědky, s nimiž jsem přišel do styku. Všechny tyto údaje jsem chtěl doručit různými naivními cestami americké a francouzské tajné službě. Jako mladý kluk jsem ani netušil, že se tímto na první pohled úžasným dobrodružstvím dopouštím podle tehdejších komunistických zákonů trestných činů pobuřování, rozvracení republiky, sabotáže a špionáže...Připadalo mi to jako jediná správná cesta. Nesehnout se...
LN: Kdy jste byl zatčen?
Státní bezpečnost a vojenská kontrarozvědka mě zatkla po udání mým kamarádem - a ve skutečnosti agentem - Zdeňkem Vovsem ze Starého Plzence 5. září 1983 před domovní prohlídkou. Následovala vyšetřovací vazba s půlročním vyslýcháním. To znamenalo obrovské psychické strádání z nejistoty, co všechno na mě mohou ještě zjistit...Čtyřiadvacet hodin denně po celých šest měsíců jsem měl strach z údajně hrozícího trestu smrti nebo z patnáctiletého trestu vězení. Byl jsem ještě napůl dítě, naivní, nevyzrálý kluk, skautský dobrodruh. Po půlročním deptání ve vazbě navrhl komunistický prokurátor Pekárek trest sedmi let vězení v zostřené 2. skupině. Následoval třídenní vykonstruovaný proces se zmanipulovanými svědky, které instruovali estébáci. Soud vynesl rozsudek padesát čtyři měsíců ostrého vězení. Za moji podporu byli souzeni i další členové mé rodiny. Léta 1984 až 1988 jsem pak strávil v komunistickém kriminále.
LN: Snažila se vám rodina pomoci ven?
V roce 1986 moje babička napsala dopis prezidentu Husákovi, aby mi dal milost z důvodu mladické nerozvážnosti. Když se mě pak bachaři ptali, jestli se k žádosti připojím a podepíšu ji, prožil jsem si psychická muka. Věděl jsem, že jako politický nemám naději. Ale chápal jsem i babičku, která mě ještě chtěla vidět, než umře. Realitu jsem jí ale nemohl napsat, to cenzura nedovolovala. Věděl jsem, že to nikdy nepochopí, ale žádost o milost jsem nakonec odmítl. Odmítl jsem se smířit s tím, že bych jako nevinný měl prosit věznitele, kterého jsem nenáviděl, a tím přiznat svou vinu.
LN Co bylo ve vězení nejhorší?
Velký a všudypřítomný strach. Pochmurná, děsivá atmosféra. Žádné slunce. Žádná radost...
LN: Čeho jste se bál?
Byl to třeba strach z neplnění norem, za což následoval trest. Tedy samotka v temné kobce...Byl to strach ze zoufalství, ze sebevraždy, ze zimy, z hladu, z pracovního a psychického mučení dozorci, z udavačů, z nemoci, z pracovního úrazu, ze znásilnění a ze smrti mezi sadistickými vrahy, kteří s námi politickými bydleli ve společné světnici. Všechny prostory byly temné, studené a vlhké. Nízké oddílové baráky připomínaly staré nacistické koncentráky. Tábor zrušili hned následující rok po sametové revoluci. Staré dřevěné ubytovny srovnali se zemí. Dnes je na jejich místě prázdný travnatý pozemek, který je ale pořád obehnaný vysokou betonovou zdí s ostnatými dráty, na pozemku dosud stojí koridory a strážní věže. Žádní psi a strážci se samopaly... Jen zdi, ploty, střílny, trávník a opuštěné nástupiště. To je vše, co zbylo z kriminálu, kterému jsme my muklové - tedy muži určení k likvidaci - říkali lágr Minkau. Nebo koncentrák. Soudruzi tomu říkali pracovní tábor.
LN: Mluvil jste o pracovním teroru. Co to bylo za práci?
Na velkých a nebezpečných strojích se brousily po velkých sadách skleněné výrobky pro lustry a bižuterii v tamní továrně Preciosa v Jablonci nad Nisou, která byla propojená s naším kriminálem. Byla to úporná dřina, která přinášela vládě cenné devizy, ale vězni byli placeni pár korunami v táborových poukázkách. Režim nás používal jako otrockou sílu. Stroje, na kterých jsme pracovali, byly zastaralé. Obří třísetkilové válcové brusy se točily pod stálou sprchou ledové vody, hned vedle se zase mezi plameny tryskových hořáků otáčely výrobky. Ty se pak ochlazovaly stlačeným vzduchem z kompresoru...Výrobní hala byla plná jedovatých zplodin, kouře ze spáleného tmelu, prachu a páry. Pracovali jsme v obrovském rámusu. Všude visely hadice, syčel vzduch, hořely plameny hořáků, stoupala pára, kouř a hučely motory. Bylo to peklo, a tak jsme tomu od prvního dne taky říkali. Pracovní normy byly extrémně nadsazené, asi na pětinásobek než v civilu. Proto z většiny vězňů byli neplniči norem, za což byly přísné tresty.
LN: Jak vás trestali?
Snížením dávek a kvality jídla, výslechy, zákazem balíčku. Ten jsme ale stejně směli dostat jen jednou za půl roku a měl pouze dva kilogramy. Bylo v něm pár pomerančů a pár sušenek. Vitaminy byly zakázány, ty se při cenzuře z balíčku vyhazovaly, aby vězeň náhodou nebyl příliš zdráv. Za neplnění norem nám taky snižovali kapesné. Ze sto dvaceti korun měsíčně třeba na třicet. Takže jsme byli bez svačin. Nejhorším trestem ale bylo, když nás zavřeli do temné betonové kobky s poloviční porcí jídla a vody bez jakéhokoliv kontaktu. Každou chvíli se v práci stal úraz. Někomu třeba zapadla ruka do stroje a museli mu ji amputovat. Vězni páchali sebevraždy plynem nebo podřezáním... Teror pokračoval po práci na ubytovnách v lágru. Tady vládli kápové, tedy vězeňští vůdci. A bachaři.
LN: Třeba dnešní poslanec KSČM Josef Vondruška?
Tak. Někteří dozorci byli slušní a rozumní, nezneužívali svého postavení. Pak zde bylo několik nelidských bachařů. Náčelník tábora Šimek, náčelník výchovy Patera, Ježek, Kulíček, Joha, Burda, Toman...A Vondruška, kterému jsme říkali Filipes. Bachař Vondruška nás mlátil na trestní kobce obuškem do ledvin. Stávalo se nám - mně taky - že jsme kvůli tomu měli krev v moči. Na ošetřovnu člověk nemohl, protože doktor Pěnička zvaný doktor Mengele by s ním kvůli takové „maličkosti“ vyrazil dveře. Pokud někdo Vondrušku rozčílil na korekci, tak ho Vondruška nakopal a zavřel zpátky do betonové kobky. Nebo si vzal kožené rukavice, aby se nezranil, a bil vězně pěstí nebo fackami do obličeje. Vězeň se bránit nesměl, mohl pouze stát a pak maximálně upadl. Když jsme měli hlad a prosili o přidání jídla, Vondruška s oblibou odpovídal: „Držte huby, hajzlové.“ Nebo nám odsekl, že pro něj nejsme žádní političtí, ale obyčejní kriminálníci. Nebo jsme se mu snažili vysvětlit, že pracovní normy nejde splnit. Řval na nás: „Dobytkové, měli jste se chovat slušně na svobodě a nerozbíjet socialismus. Máte, co jste chtěli.“ Občas nás Vondruška nahnal do velké pletivové klece jako zvěř, tam jsme museli beze slova chodit metr za sebou v kruhu. Ato i v mrazu jen v pantoflích. Po hodině nás seřval, že jsme na výletě už moc dlouho, a zase nás nahnal s dalšími bachaři do kobek.
LN: Vybíral si Vondruška hlavně politické vězně?
Třeba Hučína tenhle soudruh párkrát zbil obuškem, pěstmi a kopanci, neměl ho rád od prvního dne. Před koncem trestu mu při surovém bití obuškem vyrazil dech a srazil ho na zem. Rád nás šikanoval, v jeho chápání jsme my, političtí, byli horší než masoví vrazi. Své o tom vědí i další. Hauptmann, Gruntorád, Cibulka, Trojan, Dolejší, Wolf a další a další. Své o tom věděl i Wonka...
LN: Co jste cítil po propuštění?
Pustili mě v březnu 1988. Těsně před bránou mě dozorci zastavili, a dokud prý nepodepíšu doživotní mlčenlivost o tom, co jsem v lágru zažil, nepustí mě ven. Dohadovali jsme se dvě hodiny, protože jsem to odmítal. Venku na mě ale po těch letech čekala celá rodina. Někteří spoluvězni už byli z vrátnice dávno pryč a já jsem pochopil, že tohle své rodině nemůžu udělat. Podepsal jsem to. Ale samozřejmě jsem to hned druhý den porušil a začal vypovídat. Takže se nade mnou začala smyčka stahovat podruhé. Já bych v tu chvíli ale podepsal všechno. Asi i spolupráci s StB. Alespoň naoko. Touha vrátit se domů byla tak obrovská, že jsem ze zoufalství už byl schopen opravdu všeho. Vůbec se nedivím mnoha jiným, co spolupráci nakonec podepsali. Kdo ty hrůzy prožil, nedovolí si to nikdy odsuzovat.
LN: Vy jste ale nepodepsal.
Naštěstí mně jako nepolepšenému třídnímu nepříteli takovou věc pod nos nestrčili. Věděli, že se chci vystěhovat do USA a tam požádat o politický azyl. Jinak bych asi v zoufalství podepsal. Následky takového triku bych v tom strašném stresu nedomyslel.
LN: Ale nakonec vaše plány šly stranou, protože přišla revoluce.
Ano. Nedošlo ani k novému uvěznění, přestože se moje trestní stíhání již připravovalo, ani k emigraci. Americká ambasáda měla právní problém mě bez pasu dostat za hranice...A do toho tedy přišla revoluce. Převrat mě zachránil před dalším uvězněním. Místo vězení jsem skončil v Občanském fóru.
LN: Byl jste finančně odškodněn?
No...Moji estébáci a vyšetřovatelé byli místo odsouzení propuštěni se statisícovými odměnami. V hotovosti na ruku. Za to já jsem se tři roky domáhal u soudů právní rehabilitace a prohlášení své neviny. Po úspěšné rehabilitaci mi bylo přiznáno odškodnění, které se nám však splácelo v dluhopisech pět let. Na politické vězně nezbyly peníze, protože odstupné bachařům, estébákům a kontrášům z roku 1990 spolklo miliony korun. Ale taková byla tehdy deformovaná doba a taková byla společenská vůle. Dekomunizace ve smyslu denacifikace v Německu u nás nebyla možná, protože komunismus se infiltroval téměř do všech rodin v Československu.
LN: Cítíte dodnes nějaké psychické následky?
Tak když vám někdo sebere na léta důstojnost...Práva jsme neměli žádná. Ponižování a bití ale z větší části ustalo ve druhé polovině osmdesátých let, když na Západě vyšla samizdatová zpráva Jiřího Wolfa o otřesných podmínkách tohoto lágru. O jejím propašování a vydání v zahraničí jsme pochopitelně tehdy nevěděli. Vždyť jsme se celé roky pohybovali jen v přesně vymezených prostorech v továrně, na prknech v baráku nebo na betonovém nástupišti. Trávu jsme viděli jen z dálky z okna mezi koridory a nikdy jsme na ni nemohli vstoupit. Z okna jsme každý den koukali na rozhlednu Ještěd. Ta byla smutným svědkem našeho věznění. Nikdo z turistů na této věži nejspíše neměl ani potuchy, co se pouhý kilometr od nich děje. Mohli jsme jenom pozorovat nebe a snít o tom, že ho snad jednou uvidíme i nefiltrované ocelovými mřížemi a drátěným pletivem. Člověk zde byl jen číslo. Za každou námitku byl trestán nočním škrábáním brambor ve sklepě, zavíráním do temné plesnivé kobky s páchnoucím tureckým záchodem...Tady jsme celé dny nikoho neviděli. Maximálně potkany. Zdi byly z hrubé malty, aby nebylo možné se o ně opřít. Spalo se na holé zemi na betonovém výstupku pobitém prkny. Přikryl jsem se jednou koňskou dekou. Polštář neexistoval...Mám pokračovat? Dodnes se mi o tom zdá. Jak říká Ivan Martin Jirous, v našich snech jsou dnes ta vězení i imaginární a odehrávají se v nich složité děje. Někdy traumatizující, jindy ne, ale ten tísnivý pocit věznění v nich převládá. Cítím se tam většinou velmi dobře zabydlen, jako by vězení bylo součástí mě samotného. Těch snů se do konce života nezbavím. To vím, ale sžil jsem se s nimi.
LN: Mám pocit, jako byste mluvil spíš o padesátých letech...
Špatné poměry na lágru v „mé“ době se s padesátými lety nedají srovnávat. Tehdy byli někteří bachaři skuteční sadisti a dalo se to srovnávat s podmínkami v nacistických táborech. Ale i my jsme zažili takové případy sadistů. Třeba právě Vondrušku. Takoví nás šikanovali až do listopadové revoluce. Na zločince, jako byl Vondruška, by se nemělo zapomenout. Zda někdy stanou před spravedlností, je ale otázkou.
LN: Vondruška zatím sedí za komunisty v parlamentu. Co byste mu řekl, kdybyste ho potkal?
Kdybych ho potkal, nejspíš bych se dostal do těžkého stresu. Slova Minkovice nebo Vondruška jsou nám po zbytek života synonymem hrůzy a zla. Ale pokud bych to překonal, asi bych se pana Vondrušky zeptal, jestli by se dokázal svým vězňům jako chlap omluvit, aby mu mohli odpustit. A když ne, jestli by si tam na tři měsíce do té korekce vlezl a vyzkoušel si to s námi v obrácené rovině.
Ve třinácti letech, tedy v roce 1975, jsem měl možnost podívat se za starým strýčkem do Francie. A tím pádem i do západního Německa. To byl pro mě šok, protože jsem tam neviděl žádné zbídačené vrstvy nezaměstnaných ani žádné agresivní a nenávistné imperialisty, co na naši zemi chtějí zaútočit, jak nám tady tvrdili ve škole a v médiích. Viděl jsem vybudovanou demokracii s kvalitním sociálním systémem a vysokou životní úrovní ve veselém barevném světě ve svobodě. Po návratu zpět do šedivého, oprýskaného a špinavého socialismu plného vystrašených a přihrbených lidí se mi udělalo špatně. Už jsem to nikdy nerozchodil. Konečně jsem pochopil, proč můj táta každý večer poslouchá Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a Rádio Londýn. Tak se ze mě stal předčasně něco jako mladý bojovníček za svobodu. Poslouchal jsem pořady o Chartě, o politických vězních, emigrantech, prostě o naší diktatuře. A začal jsem tak i mluvit. Nejdříve na základní škole, později na střední a nakonec i v práci a na vojně. Stal jsem se propagátorem Charty 77 a kritikem státní politiky. Hledal jsem způsob, jak Chartu 77 podepsat, ale nesplňoval jsem věk dospělosti. Šířil jsem zakázané rádiové relace mezi lidi...
LN: Jakým způsobem?
Buď jsem je pouštěl nahlas z rádia nebo je vyprávěl ve škole, později v práci a na vojně. Na střední škole jsem psal do knížek, časopisů, po nástěnkách a po zdech na 1. máje hesla proti komunistickým zločinům, proti senilním a hloupým starcům ve vládě...Spojoval jsem se s redakcemi zahraničních rádií a předával jim informace o lumpárnách našeho režimu. Na vojně jsem všelijak poškozoval a sabotoval vojenskou techniku, aby nebyla funkční... Tuto techniku jsem taky popisoval a sčítal, sbíral vojenské mapy a zapisoval jména vojenských funkcionářů a důstojníků vojenské kontrarozvědky, s nimiž jsem přišel do styku. Všechny tyto údaje jsem chtěl doručit různými naivními cestami americké a francouzské tajné službě. Jako mladý kluk jsem ani netušil, že se tímto na první pohled úžasným dobrodružstvím dopouštím podle tehdejších komunistických zákonů trestných činů pobuřování, rozvracení republiky, sabotáže a špionáže...Připadalo mi to jako jediná správná cesta. Nesehnout se...
LN: Kdy jste byl zatčen?
Státní bezpečnost a vojenská kontrarozvědka mě zatkla po udání mým kamarádem - a ve skutečnosti agentem - Zdeňkem Vovsem ze Starého Plzence 5. září 1983 před domovní prohlídkou. Následovala vyšetřovací vazba s půlročním vyslýcháním. To znamenalo obrovské psychické strádání z nejistoty, co všechno na mě mohou ještě zjistit...Čtyřiadvacet hodin denně po celých šest měsíců jsem měl strach z údajně hrozícího trestu smrti nebo z patnáctiletého trestu vězení. Byl jsem ještě napůl dítě, naivní, nevyzrálý kluk, skautský dobrodruh. Po půlročním deptání ve vazbě navrhl komunistický prokurátor Pekárek trest sedmi let vězení v zostřené 2. skupině. Následoval třídenní vykonstruovaný proces se zmanipulovanými svědky, které instruovali estébáci. Soud vynesl rozsudek padesát čtyři měsíců ostrého vězení. Za moji podporu byli souzeni i další členové mé rodiny. Léta 1984 až 1988 jsem pak strávil v komunistickém kriminále.
LN: Snažila se vám rodina pomoci ven?
V roce 1986 moje babička napsala dopis prezidentu Husákovi, aby mi dal milost z důvodu mladické nerozvážnosti. Když se mě pak bachaři ptali, jestli se k žádosti připojím a podepíšu ji, prožil jsem si psychická muka. Věděl jsem, že jako politický nemám naději. Ale chápal jsem i babičku, která mě ještě chtěla vidět, než umře. Realitu jsem jí ale nemohl napsat, to cenzura nedovolovala. Věděl jsem, že to nikdy nepochopí, ale žádost o milost jsem nakonec odmítl. Odmítl jsem se smířit s tím, že bych jako nevinný měl prosit věznitele, kterého jsem nenáviděl, a tím přiznat svou vinu.
LN Co bylo ve vězení nejhorší?
Velký a všudypřítomný strach. Pochmurná, děsivá atmosféra. Žádné slunce. Žádná radost...
LN: Čeho jste se bál?
Byl to třeba strach z neplnění norem, za což následoval trest. Tedy samotka v temné kobce...Byl to strach ze zoufalství, ze sebevraždy, ze zimy, z hladu, z pracovního a psychického mučení dozorci, z udavačů, z nemoci, z pracovního úrazu, ze znásilnění a ze smrti mezi sadistickými vrahy, kteří s námi politickými bydleli ve společné světnici. Všechny prostory byly temné, studené a vlhké. Nízké oddílové baráky připomínaly staré nacistické koncentráky. Tábor zrušili hned následující rok po sametové revoluci. Staré dřevěné ubytovny srovnali se zemí. Dnes je na jejich místě prázdný travnatý pozemek, který je ale pořád obehnaný vysokou betonovou zdí s ostnatými dráty, na pozemku dosud stojí koridory a strážní věže. Žádní psi a strážci se samopaly... Jen zdi, ploty, střílny, trávník a opuštěné nástupiště. To je vše, co zbylo z kriminálu, kterému jsme my muklové - tedy muži určení k likvidaci - říkali lágr Minkau. Nebo koncentrák. Soudruzi tomu říkali pracovní tábor.
LN: Mluvil jste o pracovním teroru. Co to bylo za práci?
Na velkých a nebezpečných strojích se brousily po velkých sadách skleněné výrobky pro lustry a bižuterii v tamní továrně Preciosa v Jablonci nad Nisou, která byla propojená s naším kriminálem. Byla to úporná dřina, která přinášela vládě cenné devizy, ale vězni byli placeni pár korunami v táborových poukázkách. Režim nás používal jako otrockou sílu. Stroje, na kterých jsme pracovali, byly zastaralé. Obří třísetkilové válcové brusy se točily pod stálou sprchou ledové vody, hned vedle se zase mezi plameny tryskových hořáků otáčely výrobky. Ty se pak ochlazovaly stlačeným vzduchem z kompresoru...Výrobní hala byla plná jedovatých zplodin, kouře ze spáleného tmelu, prachu a páry. Pracovali jsme v obrovském rámusu. Všude visely hadice, syčel vzduch, hořely plameny hořáků, stoupala pára, kouř a hučely motory. Bylo to peklo, a tak jsme tomu od prvního dne taky říkali. Pracovní normy byly extrémně nadsazené, asi na pětinásobek než v civilu. Proto z většiny vězňů byli neplniči norem, za což byly přísné tresty.
LN: Jak vás trestali?
Snížením dávek a kvality jídla, výslechy, zákazem balíčku. Ten jsme ale stejně směli dostat jen jednou za půl roku a měl pouze dva kilogramy. Bylo v něm pár pomerančů a pár sušenek. Vitaminy byly zakázány, ty se při cenzuře z balíčku vyhazovaly, aby vězeň náhodou nebyl příliš zdráv. Za neplnění norem nám taky snižovali kapesné. Ze sto dvaceti korun měsíčně třeba na třicet. Takže jsme byli bez svačin. Nejhorším trestem ale bylo, když nás zavřeli do temné betonové kobky s poloviční porcí jídla a vody bez jakéhokoliv kontaktu. Každou chvíli se v práci stal úraz. Někomu třeba zapadla ruka do stroje a museli mu ji amputovat. Vězni páchali sebevraždy plynem nebo podřezáním... Teror pokračoval po práci na ubytovnách v lágru. Tady vládli kápové, tedy vězeňští vůdci. A bachaři.
LN: Třeba dnešní poslanec KSČM Josef Vondruška?
Tak. Někteří dozorci byli slušní a rozumní, nezneužívali svého postavení. Pak zde bylo několik nelidských bachařů. Náčelník tábora Šimek, náčelník výchovy Patera, Ježek, Kulíček, Joha, Burda, Toman...A Vondruška, kterému jsme říkali Filipes. Bachař Vondruška nás mlátil na trestní kobce obuškem do ledvin. Stávalo se nám - mně taky - že jsme kvůli tomu měli krev v moči. Na ošetřovnu člověk nemohl, protože doktor Pěnička zvaný doktor Mengele by s ním kvůli takové „maličkosti“ vyrazil dveře. Pokud někdo Vondrušku rozčílil na korekci, tak ho Vondruška nakopal a zavřel zpátky do betonové kobky. Nebo si vzal kožené rukavice, aby se nezranil, a bil vězně pěstí nebo fackami do obličeje. Vězeň se bránit nesměl, mohl pouze stát a pak maximálně upadl. Když jsme měli hlad a prosili o přidání jídla, Vondruška s oblibou odpovídal: „Držte huby, hajzlové.“ Nebo nám odsekl, že pro něj nejsme žádní političtí, ale obyčejní kriminálníci. Nebo jsme se mu snažili vysvětlit, že pracovní normy nejde splnit. Řval na nás: „Dobytkové, měli jste se chovat slušně na svobodě a nerozbíjet socialismus. Máte, co jste chtěli.“ Občas nás Vondruška nahnal do velké pletivové klece jako zvěř, tam jsme museli beze slova chodit metr za sebou v kruhu. Ato i v mrazu jen v pantoflích. Po hodině nás seřval, že jsme na výletě už moc dlouho, a zase nás nahnal s dalšími bachaři do kobek.
LN: Vybíral si Vondruška hlavně politické vězně?
Třeba Hučína tenhle soudruh párkrát zbil obuškem, pěstmi a kopanci, neměl ho rád od prvního dne. Před koncem trestu mu při surovém bití obuškem vyrazil dech a srazil ho na zem. Rád nás šikanoval, v jeho chápání jsme my, političtí, byli horší než masoví vrazi. Své o tom vědí i další. Hauptmann, Gruntorád, Cibulka, Trojan, Dolejší, Wolf a další a další. Své o tom věděl i Wonka...
LN: Co jste cítil po propuštění?
Pustili mě v březnu 1988. Těsně před bránou mě dozorci zastavili, a dokud prý nepodepíšu doživotní mlčenlivost o tom, co jsem v lágru zažil, nepustí mě ven. Dohadovali jsme se dvě hodiny, protože jsem to odmítal. Venku na mě ale po těch letech čekala celá rodina. Někteří spoluvězni už byli z vrátnice dávno pryč a já jsem pochopil, že tohle své rodině nemůžu udělat. Podepsal jsem to. Ale samozřejmě jsem to hned druhý den porušil a začal vypovídat. Takže se nade mnou začala smyčka stahovat podruhé. Já bych v tu chvíli ale podepsal všechno. Asi i spolupráci s StB. Alespoň naoko. Touha vrátit se domů byla tak obrovská, že jsem ze zoufalství už byl schopen opravdu všeho. Vůbec se nedivím mnoha jiným, co spolupráci nakonec podepsali. Kdo ty hrůzy prožil, nedovolí si to nikdy odsuzovat.
LN: Vy jste ale nepodepsal.
Naštěstí mně jako nepolepšenému třídnímu nepříteli takovou věc pod nos nestrčili. Věděli, že se chci vystěhovat do USA a tam požádat o politický azyl. Jinak bych asi v zoufalství podepsal. Následky takového triku bych v tom strašném stresu nedomyslel.
LN: Ale nakonec vaše plány šly stranou, protože přišla revoluce.
Ano. Nedošlo ani k novému uvěznění, přestože se moje trestní stíhání již připravovalo, ani k emigraci. Americká ambasáda měla právní problém mě bez pasu dostat za hranice...A do toho tedy přišla revoluce. Převrat mě zachránil před dalším uvězněním. Místo vězení jsem skončil v Občanském fóru.
LN: Byl jste finančně odškodněn?
No...Moji estébáci a vyšetřovatelé byli místo odsouzení propuštěni se statisícovými odměnami. V hotovosti na ruku. Za to já jsem se tři roky domáhal u soudů právní rehabilitace a prohlášení své neviny. Po úspěšné rehabilitaci mi bylo přiznáno odškodnění, které se nám však splácelo v dluhopisech pět let. Na politické vězně nezbyly peníze, protože odstupné bachařům, estébákům a kontrášům z roku 1990 spolklo miliony korun. Ale taková byla tehdy deformovaná doba a taková byla společenská vůle. Dekomunizace ve smyslu denacifikace v Německu u nás nebyla možná, protože komunismus se infiltroval téměř do všech rodin v Československu.
LN: Cítíte dodnes nějaké psychické následky?
Tak když vám někdo sebere na léta důstojnost...Práva jsme neměli žádná. Ponižování a bití ale z větší části ustalo ve druhé polovině osmdesátých let, když na Západě vyšla samizdatová zpráva Jiřího Wolfa o otřesných podmínkách tohoto lágru. O jejím propašování a vydání v zahraničí jsme pochopitelně tehdy nevěděli. Vždyť jsme se celé roky pohybovali jen v přesně vymezených prostorech v továrně, na prknech v baráku nebo na betonovém nástupišti. Trávu jsme viděli jen z dálky z okna mezi koridory a nikdy jsme na ni nemohli vstoupit. Z okna jsme každý den koukali na rozhlednu Ještěd. Ta byla smutným svědkem našeho věznění. Nikdo z turistů na této věži nejspíše neměl ani potuchy, co se pouhý kilometr od nich děje. Mohli jsme jenom pozorovat nebe a snít o tom, že ho snad jednou uvidíme i nefiltrované ocelovými mřížemi a drátěným pletivem. Člověk zde byl jen číslo. Za každou námitku byl trestán nočním škrábáním brambor ve sklepě, zavíráním do temné plesnivé kobky s páchnoucím tureckým záchodem...Tady jsme celé dny nikoho neviděli. Maximálně potkany. Zdi byly z hrubé malty, aby nebylo možné se o ně opřít. Spalo se na holé zemi na betonovém výstupku pobitém prkny. Přikryl jsem se jednou koňskou dekou. Polštář neexistoval...Mám pokračovat? Dodnes se mi o tom zdá. Jak říká Ivan Martin Jirous, v našich snech jsou dnes ta vězení i imaginární a odehrávají se v nich složité děje. Někdy traumatizující, jindy ne, ale ten tísnivý pocit věznění v nich převládá. Cítím se tam většinou velmi dobře zabydlen, jako by vězení bylo součástí mě samotného. Těch snů se do konce života nezbavím. To vím, ale sžil jsem se s nimi.
LN: Mám pocit, jako byste mluvil spíš o padesátých letech...
Špatné poměry na lágru v „mé“ době se s padesátými lety nedají srovnávat. Tehdy byli někteří bachaři skuteční sadisti a dalo se to srovnávat s podmínkami v nacistických táborech. Ale i my jsme zažili takové případy sadistů. Třeba právě Vondrušku. Takoví nás šikanovali až do listopadové revoluce. Na zločince, jako byl Vondruška, by se nemělo zapomenout. Zda někdy stanou před spravedlností, je ale otázkou.
LN: Vondruška zatím sedí za komunisty v parlamentu. Co byste mu řekl, kdybyste ho potkal?
Kdybych ho potkal, nejspíš bych se dostal do těžkého stresu. Slova Minkovice nebo Vondruška jsou nám po zbytek života synonymem hrůzy a zla. Ale pokud bych to překonal, asi bych se pana Vondrušky zeptal, jestli by se dokázal svým vězňům jako chlap omluvit, aby mu mohli odpustit. A když ne, jestli by si tam na tři měsíce do té korekce vlezl a vyzkoušel si to s námi v obrácené rovině.
