"Není to tak, že bychom před třiačtyřiceti lety přišli a rozhodli se založit si v Gaze kolonii. Založení bloku osad Guš Katif bylo politickým rozhodnutím. Tenkrát chtěli, aby byli v Gaze nejen vojáci, ale i civilisté," vzpomíná pro LN padesátnice Debbie Rosenová, jedna z těch, kdo museli před pěti lety vyklidit svůj domov. Rosenová tam prožila celkem čtyřiadvacet let.
Dodnes je hrdá, že se tehdy "nedala" a díky všemožným obstrukcím prodloužila pobyt své osmičlenné rodiny v pásmu Gazy o čtyři dny. "Odcházeli jsme spolu s posledními šesti rodinami až 21. srpna. Mého šestnáctiletého syna odnášelo šest policistů," vypráví s pohnutím v hlase.
V jednom má ale Rosenová jasno: "Byli jsme velmi naivní, když jsme si mysleli, že můžeme změnit rozhodnutí tehdejší vlády a zastavit vyklízení osad."
Ačkoliv většinové veřejné mínění v Izraeli stálo na straně tehdejšího premiéra Šarona, v politických kruzích to tenkrát jen vřelo. Dnešní premiér a tehdejší ministr financí Benjamin Netanjahu dokonce na protest proti jednostrannému odchodu z Gazy, bez dohody s Palestinci, složil svou funkci.
Za "chybu, kterou nesmíme zopakovat", dnes označuje stažení i prezident Šimon Peres, který byl přitom před pěti lety jeho zastáncem. "Nikdy by mě nenapadlo, že odejdeme z Gazy a odtamtud budou dál létat na naše hlavy kasámy (typ raket, pozn. red.). A že Hamás získá takovou podporu v palestinských volbách," sypal si později popel na hlavu.
Odškodné nic nevyřešilo. Lidé nemají práci
Bývalá osadnice Anita Tuckerová to ale černě nevidí. "Možná to zní šíleně, ale věřím, že Gaza zase jednou bude naším domovem," říká aktivní šedesátnice. "Nemluvím jako politik, jen z vlastní životní zkušenosti - všechno přece nebylo jen černobílé. Náš dům v Gaze projektoval architekt vystudovaný v Káhiře. A první, kdo nás po přistěhování přišel navštívit, byl tamní muslimský muchtár (v arabštině starosta obce, pozn. red.). Spolu s naší armádou se do Gazy dostala i elektřina a voda. Z čeho jsme těžili my, těžili i oni. Byli jsme přátelé," líčí svůj pohled na život v jedenadvaceti osadách okupované Gazy.
Život tisíců přesídlených osadníků lze po pěti letech nejvýstižněji označit slovem "provizorium". Většina jich stále bydlí ve vesnici Nican ve státem zapůjčených domech, tzv. karavilách. Ty vznikly propojením dvou unimobuněk, do nichž úřady natáhly sítě, nechaly je omítnout a opatřit sedlovou střechou. V jejich těsném sousedství má každá rodina přistavený jeden velkokapacitní kontejner na své věci. V komunitě panuje vysoká nezaměstnanost a roste i rozvodovost. Z "gazanských" farmářů se podařilo v Izraeli znovu uchytit asi jen desetině.
Řada méně úspěšných tvrdí, že štědré odškodné od státu na nové bydlení nestačí. Z vyplacených peněz si totiž hradí běžné životní náklady a nezřídka také soukromého psychologa.
Státní program na podporu zaměstnanosti prý také není moc účinný. "Nabídli nám, že pošlou čtyřicet našich žen na kadeřnické kurzy. Jak se ale v naší komunitě může uživit tolik kadeřnic? Hodně lidí se proto snaží zaměstnat samo - otevřeli si pizzerii, obchod s oblečením," vysvětluje Debbie.
I její rodina, která na náhradách od státu vyinkasovala celkem milion šekelů (pět milionů korun), dosud žije v karavile. Hodlá se už někde znovu zabydlet natrvalo? "Nejraději bych se usadila v Jeruzalémě. Uvidíme, jestli se to podaří," říká spiklenecky.
