Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Vratislav aneb Pożegnanie

Názory

  19:19
Bylo 14. května, v Praze se slavilo narození Karla IV. a my (plural majestaticus) chodili po městě, které on navštívil prý šestnáctkrát a někdy tady zůstal celé týdny, vyřizoval si své záležitosti a sledoval, jak to tady roste. Protože, kde se ten muž na čas zastavil a usídlil, tam se brzy začalo stavět lešení a rozléhal ruch staveniště.

Hnát vše do výšek jako by byla ctižádost těch severních a východních německých měst. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Vratislav je město cihlových kostelů a kostelních věží, které jsou tak vysoké, že se jim v Praze může rovnat kromě katedrály jen novoměstský chrám Panny Marie Sněžné, založený ostatně také Karlem IV. Nad už tak vysoké měšťanské domy se zvedají obří hřbety gotických kostelů a nad vším ční mohutná věž chrámu sv. Alžběty Durynské, která je sice o století mladší, ale tehdy, v tom v 15. století byla se svými 130 metry prý nejvyšší stavbou na světě, tedy aspoň po známém světě.

Já jsem jednou vyšlapal všechny její schody a už se mi to teď nechtělo opakovat. Ve středním věku doporučuju k výhledu nižší univerzitní Matematickou věž, která s celou budovou velmi připomíná pražské Klementinum. Úplně to stačí.

Vratislav je město cihlových kostelů .

Podobně vysoké cihlové gotické kostely stojí také v Gdaňsku, městě, které má s Vratislaví leccos společného – a leccos odlišného, především to, že Gdańsk je u moře a že pokud je mi známo, tam až Karel nedojel. Husité ano, ti tam vypálili klášter Olivu, jak bylo jejich dobrým zvykem, na Vratislav si ale netroufli, ta naopak byla hlavní a spolehlivou oporou císaře Zikmunda a všech kontrarevolucionářů.

PEŇÁS: S Jiráskem proti všem, nebo s Karlem do Francie

Pro mě ale ta města jsou jaksi emočně blízko vedle sebe: do obou jsem poprvé přijel ještě před rokem 89 a do obou kvůli jejich rebelské a antikomunistické povaze. V Gdaňsku jsem stál v létě 1988 před budovou loděnice V. I. Lenina a vyhlížel Lecha Wałęsu, o kterém jsem si myslel, že tam chodí do práce. Do Wrocławi jsem přijel poprvé na začátku listopadu 1989 na festival čs. nezávislé kultury, což teď, když jsem vyprávěl Natálii Raclavské, Češce, která tady žije, překládá a píše o Wroclawi na www.kvetevropy.cz, připadal jsem si jak starý zbrojnoš, jímž trochu jsem.

Místo plynoucích mraků pohled vzhůru nabízel klenební oblouky.

Hnát vše do výšek jako by byla ctižádost těch severních a východních německých měst, které vznikaly na půdě tehdy čerstvě osvojené. Stavitelé kostelů se předháněli, kdo z těch drobných červených cihel (Backstein) postaví vyšší chrámové zdi, které nahoře spojí klenbou, jež bude napodobovat nebesa. Místo plynoucích mraků pohled vzhůru nabízel klenební oblouky, žebra a svorníky, ty tmavé body, které mohou přípomínat knoflíky na bílém šatu – nebo třeba pupek opačně vyklenutého břicha. A ohromující není jen výška, ale i jejich délka: běžně mají lodě přes sto metrů, takže uvnitř působí jako obrovské štíhlé haly, v nichž se kdesi v dálce ztrací zlacený oltář, většinou středověká práce některého z mistrů, ať už slezských nebo do Slezska za prací přišlých.

PEŇÁS: Bosch doma aneb ’s-Hertogenbosch

Karel IV. přišel ke Slezsku díky diplomacii svého otce Jana, k níž přidal své vlastní strategie: sňatkovou – vzal si Annu Svídnickou, Slezanku, dalo by se říct. Jan Lucemburský jako český král získal Slezsko poprvé v roce 1327, když se v Trenčíně vzdal ve prospěch Kazimíra Velikého polské koruny, na kterou měl hypoteticky jako dědic Přemyslovců nárok. A když pak v roce 1335 umřel bez potomků vratislavský kníže Jindřich VI. (z rodu slezských Piastovců), připadlo Vratislavsko pod přímou svrchovanost Lucemburkům. Ještě v roce 1339 to Kazimír zkusil silou zvrátit, oblehl Vratislav, která se však ubránila a v roce 1351 se ve Vratislavi za Karlovy přítomnosti Slezska definitivně vzdal, takže se město a celé Dolní Slezsko na šest set let ocitlo mimo Polsko, které ovšem každé století znamenalo něco jiného a různě se sem a tam posouvalo, respektive bylo s ním posouváno.

Mají tam totiž Hlavní město evropské kultury, což stojí za zaznamenání. (Nová koncertní hala Forum Muziky).

Už jsem několikrát o Vratislavi psal, před sedmi lety také sem do tohoto seriálu, který na www.lidovky.cz tímto končí. Takže začalo se ve Vratislavi a taky skončilo. Tenhle výlet jsem bral za odměnu za své polonofilské sklony, které jsou u mě trvalé a nemůže je změnit ani třeba jízda polským dálkovým autobusem (nejednalo se o „polskibus“, se kterým jsem jel na zpátek byl velmi spokojený).

PEŇÁS: Loos erotický aneb Plzeňské osudy

Tato letitá příchylnost snad vedla k tomu, že mi z Polského institutu v Praze nabídli, zda bych se nejel na víkend podívat do Vratislavi, kde ovšem by to nebylo jen tak. Mají tam totiž Hlavní město evropské kultury, což stojí za zaznamenání.

Chodili jsme tudíž po Wroclawi a zaznamenávali, že to organizátoři dobře zorganizovali a že jim do toho nebudeme mluvit. Napsal jsem o tom článek do tištěných LN (vyšel v úterý 17. května), z nějž tady vyjmu jen jednu část, neboť ta věc mi připadá následováníhodná:

„Ve Vratislavi přišli pořadatelé s pozoruhodnou věcí, kterou by se mohla inspirovat naše města, aniž by musela aspirovat na nějaký titul. Třetina rozpočtu ESK je totiž určena na tzv. mikrogranty. O ně může požádat jednotlivec či malá skupinka a jsou určeny na konkrétní jednotlivost. Třeba na... uklizení dvorku. Ano, na „intervenci do dvorků“, které jsou obvykle i v centru města slovansky zpustlé, šedé a ponuré – to je jako u nás, možná ještě víc. Nejvíc mikrograntů prý putuje sem: dvorek se uklidí a v rámci kulturního povznesení se lehce umělecky „upgraduje“. Vhodné je umístit nějakou variantu trpaslíka, novodobého symbolu města (o důvodech jsme psal před semi lety). Ale není to ani nutné. Stačí je uklidit.“

Vratislav-Breslau se v té době stala nejen nejbohatším městem Dolního Slezska, ale i zemí Koruny české.

S Lucemburky nastalo ve Slezsku to, čemu se tu říká „zlatá éra“. Šlo ale o pokračování vývoje z minulého století. Slezskem se sice několikrát přehnali Tataři a roku 1241 v bitvě u nedaleké Lehnice vybili slezskou elitu, ale pokrok se tím nazastavil. Zvláště tady, v Dolním, tedy západním, Slezsku probíhal bouřlivý proces kolonizace, kdy proud lidu přicházející z různých míst Německa osidloval pusté končiny, vysoušel bažiny, klučil lesy a hlavně zakládal města a městečka, což se doposud na nich trochu pozná: krásné cihlové radnice a kostely, protáhlý tvar náměstí, nějaká ta gotická brána... A mezi nimi se stavěly cesty a přes řeky mosty, v těch městech kostely a kláštery a do nich se objednávaly sochy a oltáře a nástěnné obrazy, takže kvetlo umění, které se pak šířilo do dalších oblastí této doposud okrajové části Evropy. A ti mistři a řemeslníci přicházeli z různých míst a také z Čech, takže mnohá díla, která se zachovala mají podobnou či blízkou tvářnost, Antlitz, řečeno po německy.

PEŇÁS: Angažovaný antichartista Ovčáček ovládá kluzké výroky

Vratislav-Breslau se v té době stala nejen nejbohatším městem Dolního Slezska, ale i zemí Koruny české, protože co naplat, Praha byla trochu pozadu. Vratislav už zdaleka nebyla jen tím hradištním ostrovem na Odře, kde stála od desátého století románská katedrála sv. Jana Křtitele, ale rychle se rozšiřovala od radničního náměstí (Der Ring, Rynok) jedním směrem k Solnému náměstí (Salzmarkt, Plac solny) a druhým k Novému trh (Neumarkt, Nowy targ), což jsou základní plochy města dodnes a dodnes si tam člověk s trochou té historické obraznosti představí, ruch a hlomoz a pachy a vůně takového živého shromaždiště strakatě oděných a jakousi středověkou němčinou, polštinou a snad i češtinou hulákajícího lidu.

Stavitelé kostelů se předháněli, kdo z těch drobných červených cihel postaví vyšší chrámové zdi. (Kostel sv. Vojtěcha)

Vratislav je plná historických českých stop, v jejichž šlápotách jdou polští čechofilové, kteří se v tomto městě vyskytovali ve velkém počtu. Nejslavnější novodobým Čechem byl bez pochyb Jan Evangelista Purkyně, který v tomto městě prožil plodných dvacet sedm let (1823 – 1850) a většinu svých objevů vykonal zde. Konkrétně v domě na ulici svaté Kateřiny u kostela sv. Vojtěcha. V tom domě měl svůj fyziologický ústav, který mu platila pruská vláda. Předpokládám, že tam stál jeho slavný mikroskop, do nějž stále skromný genius hleděl a objevoval jednu věc za druhou, čímž čelil ranám osudu: v jednom roce (1832) mu na choleru zemřela manželka, dvě malé dcery, a k tomu oblíbený tchán navrch.

Mansardový dům, kam by si Purkyně, žil-li by o sto let později, vozil jednu Nobelovu cenu za druhou, je nyní pustý a nevábný. Na jeho opravu mikrogrant určitě stačit nebude. Natálie by si přála aspoň opravit pamětní desku, která tam visí a je zcela zašlá a špatně čitelná. Zmínka, že byl Purkyně Čech je tam utajena. On, velký vlastenec, by se tím netajil.

Na jeho opravu mikrogrant určitě stačit nebude.

Ferdinand Seibt, rodák ze severních Čech, ve své karlovské knize píše, že Karel IV. „protežoval vratislavské měšťany před zemskou šlechtou a s vratislavskými městskými radami jednal přinejmenším rovnoprávně jako se šlechtou, přičemž viditelně více důvěřoval jejich správnímu umění a jejich výkonu soudní pravomoci.“

PEŇÁS: Ordnung v Čechách aneb Dejvická kaluž

Jiří Fajt zase v katalogu své výstavy v Valdštejnské jízdárně zase dodotýká, že se Karel významně opíral o slezskou šlechtu, kterou se obklopoval a kterou pozval do Čech. Ze Slezska přišel jeden z jeho nejbližších spolupracovníků a možná i přítel, mohl-li mít císař přítele, jeho kancléř Jan ze Středy. Tou Středou je Środa Śląska, německy Neumarkt, městečko asi padesát kilometrů od Vratislavi – udělali jsme si tam krátký výlet, napíšu o něm příště, ale už jinam.

Osobně nechal Karel postavit ve Vratislavi kostel zasvěcený třem národním světcům, našemu sv. Václavovi, sv. Dorotě (patronka německých osadníků) a sv. Stanislavovi. Na parapet vnějšího okna, tak aby byly dobře vidět z ulice, nechal vsadit tři erby: uprostřed říšskou orlici, k níž se naklání český lev a slezská orlice s takovou tou stříbrnou sponou, které se heraldicky správně říká pružina, perisonium.

Na parapet vnější okna, tak aby bylo to bylo dobře vidět z ulice nechal vsadit tři erby.

Natálie toho ví o Vratislavi spoustu, má tu tu zjevně ráda a tím vším pokračuje v tradici zdejší česko-vratislavské vzájemnosti. Zajímá se třeba o kachličky. Všimla si, že ve starých domech, které přežily válku a pak i polskou „rekonstrukci“, což se často rovnalo zničení všeho pěkného, zůstaly na chodbách a na těch dvorcích krásné dlaždice. Jsou většinou barevné, někdy vzorované, pokryté skelnou glazurou, takže se lesknou, stačí je jen trochu otřít a byly by krásné jak první den. Zvláštní je, říká Natálie, že obyvatelé domů si často ani neuvědomují, jaké poklady jejich domy skrývají. Může se vám stát, že uslyšíte: „proč si fotíte ty staré kachličky? Už by to dávno měli vyměnit. A typické také je, že nikdo neví, kde se vyráběly. Už jsem kvůli tomu psala na několik míst, třeba do zdejšího architektonického muzea. Ale oni taky nic neví, všechno se po válce ztratilo.“

Zajímá se třeba o kachličky.

A tak končí můj další příspěvek vratislavský. Bylo by ještě možná psát o lecčems, ale již toho nechám. Fryderik Chopin, který tu byl čtyřikrák a léčil se nedaleko odsud, v Dušnikách, lázních v Kladsku, prý pravil: Z Wrocławia nie chciało nam się bardzo wyjeżdżać.

Možná to však někam napsal, třeba do deníku. Já to vím, protože jsem dostal od organizátorů toho Města kultury takovou plátěnou tašku, kde je to napsáno. Možná mě s ní někdo uvídí, až půjdu tady u nás nakoupit do Żabky. Bude takový můj střídmý projev polonofilie.

Tak pożegnanie. Nebo spíš: Następnym razem. Snad to nemusím překládat.

Bude takový můj střídmý projev polonofilie. Autor v Panoramatu raclawickém, znázorňující vírězství Poláků nad Rusy roku 1794.

Další fotoblogy najdete na www.jiripenas.cz/fotoblog/

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...