Black metal se na konci tisíciletí stal největším vývozním artiklem místní kultury, a norští studenti diplomacie dnes dokonce povinně absolvují kurz, který je má seznámit se základy této hudební subkultury. Nesčetné televizní i filmové dokumenty, fotografické knihy či výstavy udělaly z metalových bubáků v černobílém make-upu všeobecně uznávanou součást národního koloritu a nejslavnější blackmetalové kapely se dávno spojily se symfonickými orchestry a zamířily do hudebních žebříčků.
Ortodoxní část této scény ale pořád vzbuzuje strach – extrémní odnož žánru zrodila nový typ metalového fanouška, který má blízko k ultranacionalistickým a neonacistickým kruhům, jež jsou nejen v Norsku poslední roky na vzestupu. Žádný div, že jeden z ideologů krajní pravice – blackmetalová hvězda Varg Vikernes – kritizuje na svém webu Breivikův čin jako nedůsledný, "pomýlený" a "namířený proti falešnému nepříteli". Tím podle Vikernese rozhodně nejsou civilisté ve městě ani děti na táboře levicové organizace, ale "židovskomarxistické spiknutí", které údajně ovládá náš svět. Vítejte do Norska, které turisti obvykle nevidí.
Satan s kytarou
Rock’n’roll vznikl v padesátých letech jako výraz mladické revolty proti společenskému statu quo, jejž zastupuje rodičovský dohled. Ve více než půlstoleté historii rocku najdeme dostatek příkladů symbolické vzpoury a provokací namířených proti řádu dospělých – od elvisovské vyzývavé sexuality přes okázalý nihilismus punkerů až po tělesné mrzačení v žánru emo. Jejich společným cílem je potvrzení autenticity vlastní "revolty", nicméně nikdo z nich v historii nezašel tak daleko jako norští metalisté na začátku devadesátých let. Svoji ortodoxní antikřesťanskou rétoriku neváhali proměnit v činy a během let 1992 a 1996 vypálili dvacet kostelů po celé zemi.
Kapela Mayhem
Že satanistické hnutí našlo tak vhodné podhoubí právě v Norsku, není vůbec náhoda – v konzervativní čtyřapůlmilionové zemi má místní protestantská církev mimořádně silnou pozici a fakticky prorůstá se státním aparátem. To z ní pochopitelně činí ideální terč mladistvých radikálů, alespoň předtím, než si ho našli v homosexuálech nebo přistěhovalcích. "Norsko je velmi bohatá země s vysokou kvalitou života, a spousta mladých lidí je proto pořádně znuděná. Už jim nestačí hrát pinball v baru, potřebují něco silnějšího a black metal jim to přesně dává," vysvětluje v rozhovoru v knize Lords of Chaos nástup extrémního metalu novinář Martin Alvsvag a dodává: "Hledají v životě něco víc, než co vidí kolem sebe, a můžou dojít k názoru, že identifikovat se se zlem je lepší než se neidentifikovat s ničím."
My versus oni
Nástup norského black metalu na začátku devadesátých let zároveň souvisí s vývojem uvnitř metalového žánru, který se po úspěchu tzv. černého alba skupiny Metallica z roku 1991 stal – společně s gangsterským rapem – nejprodávanějším segmentem hudebního průmyslu. Jenže zatímco v angloamerických zemích je metal hlavně hudebním žánrem, v kontinentální Evropě je něčím víc, životním stylem či náboženstvím vyrůstajícím z neúprosných vymezovacích her my vs. oni. Pro ortodoxní příznivce žánru proto byla komercionalizace tzv. thrashmetalové velké čtyřky i čerstvé odnože zvané death metal nepřípustným zaprodáním se původním ideálům, a začali hledat něco, co by tvrdý rock posunulo znovu do míst, kam se dramaturgové MTV nikdy nevydají.
Zkreslený zvuk kytarových riffů, rychlopalná salva bicích a hrdelní skřehot zpěváka (a všechno navíc nahrané v přísně nekvalitní čvachtavé zvukové produkci) bylo přesně tím receptem, který měl zaručit, že se žánr vrátí do undergroundu, kde se bude znovu brát smrtelně vážně. A mladíci z Osla či Bergenu v děsivém černobílém make-upu napodobujícím obličejové masky pohanských válečníků byli tak daleko postmoderní ironii a konzumnímu kalkulu, jak to jen bylo možné.
S black metalem je intuitivně spojován satanismus a obrácené kříže. Jenže "černá nauka" v hudbě nenavazuje jen na popření křesťanství jako odmítnutí života, jak ho vykládá ve své Satanské bibli (1969, česky 1991) americký myslitel Szandora LaVeye. Satanismus v hudbě se datuje až k černošským bluesmanům dvacátých let z delty Mississippi, o nichž putovaly zvěsti, že za svůj nadlidský talent vděčí svazku s ďáblem. Právě o tomto temném rodokmenu rock’n’rollu zpívají například Rolling Stones v slavné skladbě Sympathy For The Devil z roku 1968. Od nich oslavu rocku jako černého "voodoo" přejali i Led Zeppelin nebo praotcové metalu britští Black Sabbath. Právě skrze jejich fascinaci čarodějnictvím se satanismus dostává do DNA metalového žánru, ale skutečné uctívání zla je spojeno až s první vlnou black metalu v osmdesátých letech.
Jako hudební styl se však black metal nezrodil v Norsku. Zůstává humornou hříčkou historie, že základy bezbožného žánru (více však estetické než hudební) položila na začátku osmdesátých let na albech Welcome to Hell, Black Metal a At War with Satan britská heavymetalová kapela Venom, která později v rozhovorech bez uzardění přiznala, že satanistická image a texty byly jen prostředky, jak na sebe upoutat pozornost fanoušků a médií. Jejich glamrockové divadelnictví a okázalé šokézní propriety našly úrodnou půdu na vikingském severu Evropy mezi kapelami, jako byli švédští Bathory či dánští King Diamond. Od nich už je jenom krůček k mytickým zakladatelům tzv. druhé vlny black metalu – norským Mayhem.
Brutální chaos
Příběh kapely, kterou založili už v polovině osmdesátých let v norském hlavním městě Oystein Aarseth (alias Euronymous) a basák Jorn Stubberud (alias Necrobutcher) je páteří blackmetalového mýtu, v němž již úspěšně splývá historická pravda a legendy. O to více, že kariéra kapely připomíná scénář mírně surreálného brakového hororu, ve kterém kromě památných koncertů a legendárních desek nechybí sebevraždy, zabití i údajný kanibalismus. (Mimochodem, snímek na motivy osudů Mayhem právě dokončuje kontroverzní japonský filmař Sion Sono.)
Člen kapely Mayhem Dead
V roce 1991 si vzal život psychicky labilní zpěvák Dead a jeho mrtvolu a norsky uctivý dopis na rozloučenou (stálo v něm pouze: "Omlouvám se za tu krev.") našel kytarista Euronymous, který neváhal a ustřelenou hlavu svého kolegy duchaplně vyfotil a následně umístil na obal koncertní desky Mayhem. Historka, že si z jeho mozku uvařil guláš, se prý nezakládá na pravdě.
Třiadvacet bodných ran
Sám Euronymous o dva roky později podlehl třiadvaceti bodným ranám, které mu po hádce uštědřil další člen kapely Count Grishnackh alias už výše zmiňovaný Varg Vikernes. Ambiciózní mladík, nahrávající desky také pod jménem Burzum, rychle zapadl do komunity scházející se v Euronymousově obchodě s deskami nazvaném Helvete (Peklo), ale pouhé členství v úzké partičce blackmetalových fanatiků mu brzy přestalo stačit. K tomu, aby se stal novým vůdcem kliky, mu pomohla série bezprecedentních činů, které z něho měly udělat nejnenáviděnějšího člověka v Norsku.
Stařičké dřevěné sloupové kostely vesměs z 12. století patří ke koloritu norské krajiny a jsou historickým pokladem země. Jejich architektura je inspirovaná vikingským ornamentálním stylem, čímž připomínají, jak byly staré pohanské tradice včleněny do křesťanství. Určitě i proto je blackmetalisté zneužili pro svoji pomstu nenáviděné církvi. 6. června 1992 lehl popelem roubený kostel ve vesničce Fana nedaleko Bergenu a policie původně označila za příčinu požáru zásah bleskem. Brzy ale mělo vyjít najevo, že šlo o první v řadě žhářských útoků osnovaných Vikernesem a jeho partou. Zapálení Fanstofu mu nikdy nebylo prokázáno, nicméně fotografii ohořelých trosek kostelíku z 12. století hrdě umístil na obal své desky Aske (Popel) a v rozhovoru vysvětlil, že se jedná o pomstu na křesťanech, kteří kostel postavili na posvátném pohanském území.
Roubený kostel ve vesnici Fana, který lehl popelem
Během roku 1992 shořelo sedm dalších kostelů (tři požáry byly připsány Vikernesovi a jeho pomocníkům ze spřátelené kapely Emperor) a o rok později už hořely kostely i v sousedním Švédsku, ale třeba také v Řecku. Ze zapalování kostelů se stal svérázný akt iniciace do blackmetalové komunity, ke kterému se přidaly i případy vražd homosexuálů. Evropou se šířil strach z metalových extremistů. Stejně rychle ale přibývali noví fanoušci uchváceni dosud nevídanou radikálností této subkultury.
Metal a rasová čistota
Vikernes byl zatčen a v květnu 1994 odsouzen za vraždu Euronymouse, vypalování kostelů a přechovávání zbraní – v jeho bytě policie našla mimo jiné 150 kilogramů výbušnin, kterými chtěl vyhodit do povětří sídlo norského anarchistického hnutí Blitz v Oslu. Dostal maximální možný trest – dvacet jedna let –, ze kterých si ovšem reálně odseděl jen patnáct (a to i přesto, že se jednou pokusil o útěk). Než byl před dvěma lety definitivně propuštěn, věnoval se Vikernes natáčení nových desek ve stylu dark ambient a hlavně sepisování dlouhých statí na téma pohanství a nacionalismus, které zveřejňoval na své webové stránce.
Fascinace nordickou mytologií, pohanstvím a Pánem prstenů se v nich transformuje v neonacistické myšlenky o nutnosti eugeniky. V jeho antisemitské filozofii se původní nepřítel black metalu – křesťanství – stává pouhým nástrojem Židů k ovládnutí lidstva. "To, co Breivik píše, je z velké většiny pravda, až na to, že neříká, že příčinou všech problémů, které popisuje, jsou Židé," stěžuje si Vikernes na svém webu v zápisku nad Breivikovým pamfletem "2083: Evropská deklarace nezávislosti" a přitakává hlasům, které v jeho činu vidí konspiraci, jež má očernit nacionalistické hnutí.
Varg Vikernes ve věznici
Historie Vikernesových kontaktů s nacionalistickými skupinami se datuje ještě do časů jeho působení v Mayhem. V roce 1993 se podílel na založení Norské pohanské fronty propagující jeho vlastní ideologii tzv. odalismu glorifikující odkaz vikingské minulosti. "Našli jsme poklady minulosti v zelené trávě, našli jsme stopy našich předků a ducha, pro nějž žili. (...) Království slunce se vrátilo, aby rozdrtilo žido-křesťanskou říši tmy," píše na svém webu Vikernes.
Svoje učení ovšem spojuje více s norským kolaborantským režimem Vidkuna Quislinga než s německým nacionálním socialismem, který odmítá kvůli jeho negativnímu pohledu na Slovany. Důvod není složitý, Vikernes našel na východě spoustu příznivců a jeho stránky vychází paralelně i v ruštině.
Za bezmála dvě dekády od hořících kostelů v Norsku se black metal vyvinul ve velmi košatý žánr, který má své tradicionalisty i inovátory. Byť po celém světě existuje spousta současných blackmetalových kapel prokazatelně napojených na neonacistické hnutí, další velké množství interpretů spojení s touto ideologií odmítá či je využívá jen v rámci svých šokových taktik. Podle švédského publicisty Mattiase Gardella a jeho knihy Gods of The Blood (Duke University Press, 2003) tvoří skutečné neonacistické kapely v rámci žánru menšinu.
Oslavování nacionálního socialismu jako autoritativní a rasově homogenní společnosti je totiž podle něj nutně ve sporu s blackmetalovým přitakáním civilizačnímu nihilismu a individualismu, jenž je zakořeněný v satanistickém maximu: "Dělej si, co chceš."
Jak připomíná Fenriz z kapely Darkthrone: "Black metal není jako punk skupinová rebelie proti společnosti. Je to každý muž za sebe."
Někteří interpreti si blackmetalovou filozofii přetvořili po svém. Například americká podoba žánru reprezentovaná projekty, jako jsou Xasthur či Wolves in The Throne Room, má blízko k romantickému přírodnímu panteismu a transcendentalismu Henryho Thoreaua a místo zla vzývá ekologickou uvědomělost. Jiné odnože black metalu odkazují k fascinaci sebepoškozováním a tzv. vznešené sebevraždě. Jinými slovy se na rozdíl od neonacistického křídla obrací od vnějších nepřátel k těm vnitřním. Ponurá hudba může mít pro posluchače terapeutickou funkci, jež spočívá v poznání, že život a smrt jsou vlastně totožné, jen při tom prvním se více trpí.
Dominic Fox ve své knize Cold World (s kouzelným podtitulem Estetika splínu a politika militantní mrzutosti, Zero Books, 2009) vysvětluje, že "disonantní hudba (black metalu – pozn. aut.) má posluchače konfrontovat s děsivostí lidské existence a zbytečností lidského snažení. Efekt, který se snaží navodit, je převládající zoufalství. Posluchač, který ustojí tyto misantropické projekce negativity a neuchýlí se k sebepoškozování, prokázal jistou odolnost, třebas to byla jen odolnost k sebeklamu".
Fakt, že nejextrémnější hudební žánr našel svoji živnou půdu v čtvrté nejbohatší zemi světa, by mohl svádět k myšlence, že ráj si sám musí generovat svoje vlastní peklo. Norský black metal by pak bylo možné vidět jako reakci na všeobecnou nudu v konzumní společnosti, která svoji špínu zametá spořádaně pod koberec. Varování ze šťastné budoucnosti, k níž údajně směřujeme? Určitě.
