Jakubisko je součástí české nové vlny a přídomek nejlepší mu vynesl jeho unikátní magický styl mísící realitu a fantazii v nenapodobitelném víru. Vtáčkovia, siroty a blázni, Tisícročná včela, Sedím na konári a je mi dobre... Výjimečné filmy z nich dělá Jakubiskova empatie k lidské malosti i velikosti. Vnímavost k malým lidským dějinám zasazeným do velkých historií, k emocím, smrti, erotice, bláznovství, jež se mění ve snění. Jeho magické oko, které vidí a je schopné nalézat významy v poetičnosti, komiku v tragédii a univerzální utrpení světa v jednom lidském osudu. To jsou Jakubiskovy kvality, které v Bathory jen probleskují pod záplavou všeho - kostýmů, scenérií, výjevů ze středověkého života, čarování, násilí...
Festival vstupuje do druhé poloviny |
Devítidenní karlovarský festival vstupuje dnes do pátého dne - a tedy do své druhé poloviny. |
Jakubisko dělí fresku o životě uherské hraběnky Alžběty Bathoryové (Anna Frielová) do tří dílů, nazvaných Ferenc, Darvulia a Thurzo podle tří klíčových postav hraběnčina života. Základním sdělením zdivočele rozkošatělého příběhu pak je, že „krvavá hraběnka“ nebyla tak krvavá, jak o ní praví legenda, ale že se jako bohatá vdova stala obětí mocenských bojů a intrik, na nichž se podílela jak církev, tak hraběnčin soused, uherský palatin Thurzo (Karel Roden). Vypravěčem celého příběhu je mnich Petr (Boleslav Polívka), jenž sepisuje kroniku, v níž jsou rodinné i historické zvraty, války s Turky, malíř Caravaggio i král Matyáš II.
Velké ambice a málo čarování
Koho ještě ve snu straší tragický Jakubiskův pokus o film Post coitum, může být klidný. Bathory se pohybuje v naprosto jiných dimenzích. Je bezesporu ambiciózním filmem (čí ambice to ale jsou?) a ve své ambicióznosti problematickým. Nikoli snad obsahově, když vyvrací legendu o Čachtické paní, ale dramaturgicky a koncepčně. Jakubisko, jehož doménou byly a jsou intimnější a komornější příběhy, jež se nějakým způsobem vyjadřují ke společenské nebo politické situaci, s žánrem historického velkofilmu zápolí, přestože svoji látku očividně miluje a zná.
Slovo, které Bathory asi nejlépe vystihuje, je nevyvážená. Momenty nesmírně působivé, v nichž probleskuje Jakubiskův génius, se ztrácejí ve vypravěčské megalomanii, kterou se divák po půl hodině začne zoufale brodit. A Jakubisko se mu snaží hodit záchranné laso v podobě komické dvojice mnichů-zeměměřičů. Ti se ale spíš než v „záchranáře“ začleňují do nespojitého defilé figurek. Čím se režisér pouští dál do složitých historických zákoutí a spekulací, tím víc se mu látka, jež má potenciál na to být monumentálním filmem, drolí. Z vizionáře se stává dějepisář.
Bez diskuse zůstává, že je naprosto úctyhodné, že se podařilo projekt takových rozměrů uskutečnit. Kredit si tým kolem filmu zaslouží i za profesionálně zvládnuté PR, které zájem i očekávání vyšroubovalo do závratných výšin. V Bathory nejde o to, co, ale jde o to, jak a za kolik. Kolik se vypilo redbullů během natáčení, kolikrát se hlavní představitelka převlékla, kolikrát byla odložena premiéra. Všeho bylo hodně, ale vlastně to nestačí.