Vstřícné gesto Reginy Spektor

Cesta dcery ruských emigrantů na výsluní jde strmě vzhůru a ani s aktuálním albem nic nenasvědčuje tomu, že by se v tomto směru mělo v blízkém čase něco měnit. Svým oficiálním debutem Soviet Kitsch a hlavně minulou úspěšnou deskou Begin To Hope se stala miláčkem indie scény, poloha alternativní a anti-folkové písničkářky ji ovšem tentokrát slyšitelně začíná být těsná a na nové desce bere za své sedmimílovými kroky. Ne tedy, že by se přestala pitvořit a modulovat svůj zpěv úplně, ale je jasné, že projevila snahu přiblížit se všem těm, pro které byla v minulosti na hraně akceptovatelnosti.

Skladby, které si opět sama nejen složila, ale i zaranžovala, jsou ještě melodičtější, hudebně romantičtější a procítěné. A i když se tu jistá proměna koná, celé to probíhá nenápadně, nenásilně a není tudíž vůbec důvod k rozezlení pro dosavadní posluchače, kteří si ji oblíbili právě pro to, co nespíš časem hodlá hodit za hlavu.
Už při pohledu na klip ke skladbě Dance Anthem Of The 80’s je ostatně patrné, že své postpubestcentní rozpustilé image se ani s blížící třicítkou nemíní vzdát definitivně. Takže kompromis? A překvapuje to někoho?

Pestrá, nikoliv nesourodá
K nahrávání si rodačka z Moskvy tentokrat přizvala hned čtyři producenty, včetně Davida Kahnea, který je podepsán pod předchozí deskou. Přesto album působí zcela kompaktně, jednotlivé úhly pohledu jsou spíš zpestřením a představením zpěvaččina širokého záběru. Zaskočit může být v tomto směru snad jen účast Jeffa Lynnea z někdejších Electric Light Orchestra, pod jehož vedením je ale Regina dokonale umravněnou, dospělou anaprosto přirozenou. Navíc z této spolupráce vznikla i nejlepší píseň alba, skvělá Blue Lips.

Bez zajímavosti není ani pohostinská účast někdejšího bubeníka Pearl Jam Matta Chamberlaina, který poslední léta doprovází Tori Amos. I když jeho rytmy nejsou nijak agresivní a spíš jen citlivě dokreslují, přesto dodávají potřebnou energii. A teprve když po nich zazní zpěvaččina tradiční poloha, kdy se osamělý hlas vznáší nad samotným pianem, lze si teprve uvědomit, jak moc těm písničkám prospívají.

Určitou nenápadnou proměnu lze – zřejmě s postupným zráním – pozorovat i u textů. Jestliže dříve byly hodně osobní, často tajuplně zašifrované do skrytých podobenství a věnované v prvé řadě osobním vztahům, tentokrát se na přetřes dostávají obecnější témata, s celospolečenskou platností.

Co se naopak vůbec nezměnilo, je ona upřímnost, křehká čistota, která hlas interpretky provází v každé chvíli a nechává vzpomenout na Amandu Palmer z podobným směrem se ubírajících The Dresden Dolls. Archetypální naivita, která z něj vyvěrá, je snadno uvěřitelná, a v kombinaci s jakýmsi vypravěčstvím, kterým své texty podává, je velmi přitažlivá.

A co je nejdůležitější: Regina Spektor je stále schopna napsat silnou a chytlavou melodii, opakovaně si dokáže se svým hlasem hrát tak aby působil setrvale nekonvenčně, dramaticky i citlivě zároveň. A při tom všem se nejen nebrání přirozenému vplouvání do mainstreamu, ale zcela samozřejmě a bez ztráty osobitosti hledá styčné body. Její živelnost i živočišnost.

Mínusem se může jevit fakt, že nahrávka postrádá vyložené hity. I když tu je několik silných míst – vedle zmíněné Blue Lips ještě například křehká a introvertní, na jednoduchosti stavějící Two Birds – přece jen nadprůměrnosti a výjimečnosti skladeb Fidelity nebo On the Radio z předchozího, před třemi lety vydaného alba bohužel nedosahují. Zároveň tu ovšem nejsou žádné vyložené propady, takže je možné hovořit o příjemné vyrovnanosti.

Je to samořejmě jen hypotéza, ale vše nasvědčuje tomu, že i když se Regina na oko brání vstupu do středních let zuby nehty, ve skutečnosti si tímto albem zvolna připravila půdu k bližšímu kontaktu s mainstreamem. S noblesou a grácií.