Odcházení je první hra, která vznikla poté, co se pro něj zásadně změnila životní situace – už nebyl persona non grata, ale milovaný otec národa a státník, ocitl se tam, kde do té doby byli jeho odpůrci.
Hra je ovšem důkazem, že si Havel uchoval obdivuhodnou schopnost sebereflexe, dokonce lze říct, že mu pobyt ve vysoké politice ještě zbystřil zrak a jeho sebeironie nabyla místy až ďábelské podoby, a neváhal sáhnout až ke šťavnaté autoparodii. Znova si zde můžeme ověřit, že je pro něj typické odhadovat vývoj dopředu a že se nikdy nedá ukolébat momentálně příznivým vývojem. Po listopadu 1989, když mu „davy provolávaly slávu“, suše konstatoval, že v budoucnosti jistě nastane den, kdy ho mnozí z nich budou sytě nenávidět.
Když přešel ze společenství bezmocných mezi mocné, zjistil, že jeho akční rádius není širší, ba je svým způsobem i omezenější. Odcházení vypovídá i o tom, že nikdy úplně do těchto kruhů nezapadl a zůstal bílou vránou, neustále něco zkoumající, ba i zlehčující to, co jiní berou smrtelně vážně.
Solitér-filozof i v politice
Hra má několik rovin, vedle výrazně existenciální, související s životním bilancováním, s nezadržitelným uplýváním času, s pocity marnosti, zaznamenává postoj hlavního hrdiny Riegera (který má dramatikovy rysy) – celoživotního solitéra. Ostatně ne náhodou Havel zmínil, že v 50. a 60. letech byl považován za podivný kulturní úkaz, který nelze ani přehlédnout, ani zašlapat do země, a že nyní zažívá cosi podobného. A tento solitér-filozof se v prostředí politiky často sám vidí jako vyděděnec, jelikož má schopnost jasnozřivého posuzování jevů. Tato vlastnost spojená s obdivuhodnou vnitřní integritou jej postavila do čela disentu, a když se ocitl v politice, postavení párie se nezbavil.
| Celý článek o Havlově hře si přečtěte ve čtvrtečním vydání deníku |
