Muž auto dobrovolně vydal policistům v prosinci 2005, znovu se k němu dostal v srpnu 2009. Zatímco na začátku měl vůz podle znalce cenu 152 000 korun, na konci, po letech stání na parkovišti, 23 000 korun. Při zohlednění běžného poklesu ceny spojeného se stárnutím vozu vyčíslil znalec škodu vzniklou nedostatečnou péčí na 76 000 korun.
Verdikt Obvodního soudu pro Prahu 2 z roku 2013 potvrdil v následujícím roce Městský soud v Praze. U Nejvyššího soudu se případem sice zabýval velký senát, který dostává na stůl komplikované případy s rozpornými právními názory, ale o důvodnosti mužova nároku na odškodnění pochybnost nebyla.
Stát zastoupený ministerstvem spravedlnosti v dovolání především kladl otázku, proti komu měla mužova žaloba vlastně směřovat: zda proti ministerstvu spravedlnosti, nebo proti vnitru, pod které policie spadá.
Velký senát dospěl k závěru, že v obecných případech pochybení policie má jménem státu o náhradě újmy jednat vnitro. Jiná situace ovšem nastává, pokud škoda vznikne v trestním řízení.
„V případech vzniku újmy v souvislosti s úkony Policie ČR v trestním řízení bude za stát jednat ministerstvo spravedlnosti,“ stojí v rozsudku. Vzhledem k tomu, že v přezkoumávané kauze policie vozidlo získala v souvislosti s trestním řízením, směřovala žaloba správně proti ministerstvu spravedlnosti. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl a rozsudek potvrdil.
