Secese je u kostelů a kaplí styl velmi nezvyklý. Před první světovou válkou byly sakrální stavby většinou navrhovány v historizujícím pojetí, zejména v neogotice. Ornamentální a efektní forma, typická pro secesní architekturu, se nezdála být církevním zadavatelům příliš důstojná. Přesto existují výjimky.
Mimo Prahu patří k nejkrásnějším kostelům ty, které se stavěly v severních a severozápadních Čechách. Jejich autory byli např. Josef Zasche, autor starokatolického kostela v Jablonci nad Nisou, nebo dvojice drážďanských architektů Rudolf Schilling – Willi Graebner, kteří navrhli lutheránské chrámy v obci Hrob, v Duchcově nebo Teplicích. Cenné jsou i sakrální stavby libereckých projektantů Maxe Kühnaa Heinricha Fanty, zejména kaple U Obrázku na okraji Liberce.
Mimo oblast Sudet je asi nejznámější stavbou kostel ve Štěchovicích, jehož autorem byl známý dokončovatel stavby chrámu sv. Víta Kamil Hilbert. O něco více příkladů secesních kostelů a kaplí najdeme na Moravě a ve Slezsku.
Kostelík zasvěcený sv. Vojtěchovi, navrhl Emil Králíček pro firmu M. Blechy
A Praha? Tady jsou dnes takové stavby jen tři a všechny slouží katolické církvi. Z toho byly dvě postaveny jako dočasné objekty, které měly být později nahrazeny definitivními velkými kostely, k jejich realizaci však z různých důvodů nikdy nedošlo. Ta třetí byla zase zamýšlena jako objekt, jenž je součástí většího urbanistického celku, v tomto případě psychiatrické léčebny v Bohnicích. Nutno dodat, že jak provizorní kostely v Libni a na Žižkově, tak chrám v Bohnicích se nacházely v tehdejších pražských satelitech, které byly k tzv. Velké Praze připojeny až ve dvacátých letech minulého století.
Provizoria, která přežila
Nejstarším pražským secesním kostelíkem je drobná hrázděná stavba, zasvěcená sv. Vojtěchu, při Zenklově ulici v Libni (najdete ji za budovou sokolovny). Postavila ji známá pražská firma Matěje Blechy dle projektu Emila Králíčka v letech 1904–1906. Jde o prostý trojlodní objekt s dřevěnou zvonicí, vetknutou do vstupního průčelí.
Kostelík zasvěcený sv. Vojtěchovi, navrhl Emil Králíček pro firmu M. Blechy
Interiér lodi se zdobenými dřevěnými prvky je velmi podmanivý. Vnitřní zařízení není původní, bylo sem přesunuto z bohnického kostela, o němž bude řeč za chvíli. Geometrická dekorace kostela odkazuje na práce architekta Josefa Marii Olbricha v darmstadtské umělecké kolonii, kde Králíček na počátku století pracoval. Bohoslužby tu můžete navštívit v úterý a sobotu od 17 hodin nebo v neděli od 10 hodin.
Provizorní trojlodní žižkovský kostelík sv. Anny z let 1910–1912 navrhl opět v jednoduchých formách významný architekt sakrálních staveb a absolvent vídeňské umělecké akademie Eduard Sochor, mj. autor pozdně secesního kostela Panny Marie Růžencové s dominikánským klášterem v Plzni nebo neobarokní kaple sv. Jana Sarkandera v Olomouci. Stojí na rohu Jeseniovy a Tovačovského ulice.
Vstupní průčelí zdobí sgrafitový dekor ve stylu pozdní secese, jehož autorem byl Kotěrův žák Jaroslav Mayer. Vnitřní vybavení pochází z různých dob. Bohoslužby se konají o nedělích od 8 hodin ráno.
Po vzoru Vídně
Také autor třetí secesní pražské sakrální stavby byl respektovaným architektem. Václav Roštlapil, rovněž absolvent vídeňské umělecké akademie, je autorem Strakovy akademie (dnes sídla české vlády) nebo budovy Akademie výtvarných umění.
Roštlapilův kostel zasvěcený sv. Václavu je nejvýraznější dominantou velkoryse řešeného areálu bohnické psychiatrické léčebny. Dokončen byl těsně po první světové válce.
Dlouhá léta se věnoval projektu velkoryse řešeného areálu někdejší léčebny choromyslných v Bohnicích, inspirovanému obdobně koncipovaným areálem vídeňského Steinhofu architekta Otto Wagnera. Projektoval jednotlivé pavilony, úřední a technické objekty, kotelnu, vodárenskou věž, domy lékařů i přečerpávací stanici na vltavském břehu.
Hlavní dominantou secesního areálu se ale stal kostel sv. Václava v jeho centrální části, ukončený vysokou věží, která je vidět na horizontu města z velké vzdálenosti. Kostel zdobí plastiky Celestýna Kloučka a Františka Hergessela. Stavba, prováděná firmou Václava Nekvasila, probíhala až v letech první světové války, na jejím dokončení pracovali též váleční zajatci. Vysvěcena byla v roce 1919. V komunistické éře byl kostel proměněn na skladiště, po roce 1989 byl opraven a znovu vysvěcen. Bohoslužby jsou v něm každou neděli od 10 hodin.
