10. listopadu 2015 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Výjimečný ostravský Prokofjev, křečovitá londýnská Bohéma. Operní panorama Heleny Havlíkové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Iordanka Derilova (Renata), Ulf Paulsen (Ruprecht).  Prokofjev: Ohnivý anděl.... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Iordanka Derilova (Renata), Ulf Paulsen (Ruprecht). Prokofjev: Ohnivý anděl.... | foto: Martin Popelář
Na program divadelního festivalu Ostrava v Praze, na kterém svou tvorbu od 4. do 11. listopadu prezentovala čtyři divadla, se právem probojovala i opera. Národní divadlo moravskoslezské si už řadu let udržuje v tomto žánru u nás jednoznačně vůdčí postavení po dramaturgické, inscenační, ale i marketingové stránce. Ředitel divadla Jiří Nekvasil měl z čeho vybírat a volbou Ohnivého anděla Sergeje Prokofjeva dal jasně najevo, jak ostravský soubor představuje u nás jinak opomíjená zásadní díla operního repertoáru 20. století.

Ostravská opera ukázala, na jaké úrovni dokáže složité a náročné partitury obsadit a nastudovat – v případě Ohnivého anděla u nás poprvé v kompletním rozsahu a v ruském originálu. V Česku byl Ohnivý anděl uveden dosud jen dvakrát a vždy to byla mimořádná událost: v roce 1963 ve Státním divadle v Brně a v roce 1981 v pražském Národním divadle, v obou případech v překladu Evy Bezděkové.

Posel nebes, nebo pekel?

Ohnivý anděl je podivná opera. Prokofjev (1891-1953) byl fascinován stejnojmenným románem ruského symbolisty Valerije Brjusova z roku 1908. I román je to podivný. Míchá reálná historická fakta z Německa 16. století s postavami a mysteriózními vizemi a filozofickými úvahami o povaze dobra a zla. Brjusov byl dozajista velmi vzdělaný, ovládal řadu jazyků a vedle své vlastní literární tvorby byl i výborný překladatel. Při jeho posedlosti okultními naukami a hledáním „lepších zítřků“ lidstva nepřekvapuje, že revoluci 1917 přivítal, a nakonec vstoupil do komunistické strany. Ohnivý anděl je ale hlavně reflexí jeho vlastního milostného trojúhelníku: se svým přítelem milovali stejnou, navíc vdanou ženu Ninu Ivanovnu Petrovskou.

Prokofjev si román do podoby libreta upravil sám a začal na opeře pracovat po dokončení námětem i zhudebněním zcela odlišné, humorně groteskní pohádkové Lásce ke třem pomerančům podle Carla Gozziho. S Ohnivým andělem se ovšem Prokofjev dost natrápil, několikrát ho přepracovával, nakonec mu práce zabrala osm let a za svého života se uvedení nedočkal. Výsledný tvar má pět jednání – první čtyři spíše vyprávějí než rozehrávají okolnosti vztahů dívky Renaty, posedlé vidinami ohnivého anděla, jejího ochránce rytíře Ruprechta a hraběte Heinricha, kterého si Renata ve svých snech ztotožňuje se zjevením anděla Madiela. Teprve v pátém jednání vyústí opera do akce, navýsost dramatické, v orgiastické extázi a rozhodnutí Inkvizitora upálit Renatu jako čarodějnici za její posedlost ďáblem.

Iordanka Derilova (Renata).Ulf Paulsen (Ruprecht).  Prokofjev: Ohnivý anděl.

Iordanka Derilova (Renata).Ulf Paulsen (Ruprecht). Prokofjev: Ohnivý anděl.

Ohnivý anděl je spíše „filozofická“ než historická opera. Opírá se sice o některé reálné události středověkého Německa (zásah inkvizice v klášteře sv. Kateřiny v Bonnu v 16. století), ale klíčové jsou v ní myšlenkové proudy tehdejší Evropy - sebejistý rytíř Ruprecht vstupuje do opery s důvěrou v rozum, jenže pod vlivem Renaty podléhá esoterickým naukám. Vystupují v ní představitelé „bílé“ i „černé“ magie - humanistický učenec, ale i okultista a teosof Agrippa z Nettesheimu, tenorový buffo Mefistofeles a basový Johann Faust, u Prokofjeva ovšem v groteskní nadsázce spíše jako nedůvěryhodný šarlatán.

Zatímco u Wagnerova Bludného Holanďana nebo Dvořákovy Rusalky je spasení či vykoupení skrze lásku poměrně jednoznačné, u Ohnivého anděla je hranice dobra a zla rozostřena natolik, že umožňuje několik možných výkladů: je Ohnivý anděl poslem nebes, nebo pekel? Je Inkvizitor duchovním pastýřem, nebo vyslancem pekla? Je Renata svatá, čistá, nevinná nevěsta anděla nebeského, nebo kacířka posedlá temnými démony a tedy právem vystavena procesu vymítání ďábla? Víme jen, že horečnaté vize jí neumožnily prožít normální fyzickou lásku a nevývratně směřovala ke smrti – snad, aby zjistila pravou totožnost „svého“ Madiela. Smrt na hranici je pro ni vlastně úlevou – podobně Brjusovova milenka nakonec volila sebevraždu. Ostatně i filozof Agrippa sepsal traktát O marnosti všech věd a umění, v němž kritizuje i své vlastní názory a za jedinou autoritu považuje (kupodivu) pokorně Slovo Boží. S čerty (a ani s bílými a černými mágy) nejsou žerty.

Eliška Weissová (Věštkyně). Prokofjev: Ohnivý anděl.

Eliška Weissová (Věštkyně). Prokofjev: Ohnivý anděl.

Ostravská inscenace tyto otázky pokládá s plnou naléhavostí především v hudebním nastudování Roberta Jindry, které v Praze prezentoval dirigent Jan Kučera. Snad ještě intenzívněji než při ostravské premiéře se podařilo při provedení ve Státní opeře vystupňovat ve výrazu, tempu i dynamice velkolepé gradace - ve zlověstné dramatické scéně, ve které Ruprecht žádá Agrippu o vysvětlení podstaty magie, a především v rozsáhlé scéně závěrečných orgií, které se rozpoutají v klášteře, které přesvědčivě spoluvytvářel i sbor vedený Jurijem Galatenkem, jehož ženská část výborně zvládla komplikovanou vícesborovou sazbu. Kučera rozvinul mnohovrstevnou Prokofjevovu partituru v její rozmanité barevnosti a neobvyklých nástrojových kombinacích, včetně exponovaných žesťů i hlubokých dřevěných dechových nástrojů, jejichž hráči si výborně poradili i v takto zdůrazněných partech. V pražském představení vynikla také naléhavost rytmické pulzace směřující až k hektičnosti, ať už hned v úvodním výstupu Renaty při odhánění prokletých přízraků, v tajuplném výstupu věštkyně nebo Renatině zaklínání démonů se svištěním glissand smyčců. Tyto výrazové poryvy měly svou intenzitu i díky tomu, že kontrastovaly s lyričtějšími, kantabilnějšími, klidnějšími scénami. A pro výslednou podobu představení bylo také klíčové vybalancování zvukové síly orchestru tak, že ani ve fortissimech nepřekrýval sólisty a dařilo se pracovat s dynamikou.

Najít výkladový inscenační klíč k Ohnivému Andělovi není snadné. Je dobře, že režisér Jiří Nekvasil spolu se scénografem Petrem Matáskem a výtvarnicí kostýmů Martou Roszkopfovou na otázky kladené Brjusovem a Prokofjevem jednoznačně neodpovídají. Zda je Renata posedlá láskou k Bohu, nebo temnému démonovi, si musí diváci zodpovědět podle svých zkušeností sami. Že jde o příběh, který má reálné základy ve středověku, lze usuzovat z některých historizujících prvků scény (drátěná maketa nedostavěné katedrály v Kolíně nad Rýnem) a kostýmů (Ruprecht jako poutník). Výtvarný mix se ovšem rozmáchl přes několik století od středověku po dohled komunistické tajné policie, jejíž představitelé si vše pilně zapisují do rudých knížek se zlatou hvězdou, až po laserový souboj Ruprechta a Heinricha.

Iordanka Derilova (Renata), Ulf Paulsen (Ruprecht).  Prokofjev: Ohnivý anděl. Národní divadlo moravskoslezské a na festivalu Ostrava v Praze.
Iordanka Derilova (Renata).Ulf Paulsen (Ruprecht).  Prokofjev: Ohnivý anděl. Národní divadlo moravskoslezské a na festivalu Ostrava v Praze.

Inscenace je postavena spíše na protikladech výtvarného gesta než na vypracování vztahů postav – divák je odkázán na své volné asociace. Zašlé podkrovní pokoje hostince při Renatiných vidinách prosvěcují v prvním dějství neonové bílé i rudé zářivky; ve druhém dějství jsou Renata a Ruprecht v Kolíně izolováni v jakémsi klecovém lůžku. Za stříbřitě sošným Agrippou, který vystoupá do půl těla z propadla, se promítá starý zrnitý film, ilustrující jeho psy, kostry a prostřednictvím tajemných symbolů i různé esoterické nauky, zatímco Ruprecht se drží „Jákobova žebříku“, po kterém ovšem nikdo nevystoupá ani z něho nesestoupí. Groteskní scéna Mefista a Fausta má ve shodě s hudebním výrazem podobu pimprlového divadla s číšníčkem coby Kašpárkem. A v závěrečném pátém dějství po dramatickém protržení bílé stěny, která „chrání“ klášter, je Inkvizitor výhružně postaven na plošině ramene vysokozdviženého vozíku a jeptišky strhávají černé hábity, pod kterými mají stejné ostře růžové šaty na ramínkách jako Renata. Zda v závěru Renata pod vzplanutými šibenicemi míří do pekel, nebo zda tato konstrukce tvoří bránu do nebes, zůstává otevřené.

Pěvecké party Ohnivého anděla – především dramatický soprán Renaty, ale i baryton rytíře Ruprechta - jsou extrémně náročné svou délkou, nároky na výraz, udržení napětí stejně jako na fyzickou kondici. Renata je na scéně přítomna s výjimkou dvou scén (u Agrippy a výstupu Mefista s Faustem) po celých pět jednání. A v našich podmínkách je mimořádné, že i pro takovou, po všech stránkách interpretačně obtížnou operu, má ostravský soubor dokonce hned dvojí rovnocenné obsazení.

Heinrich (němá role v podání Petra Sýkory), v Renatiných vidinách popisovaný jako zářící zlatý anděl, má nejen zlatý frak a cylindr, ale i obličej (jako mimové, vydělávající si takto na ulicích evropských velkoměst) a třebaže to je on, kdo je subjektem Renatiných extatických vizí, nezúčastněně pokuřuje, ať se děje cokoli. Renata je v interpretaci bulharské sopranistky Jordanky Derilovy přesnou kombinací ztělesnění ďábla v „čertovské“ paruce s černými kudrnatými vlasy, poběhlice v ostře růžových koktejlových šatech, dívčí nevinnosti, ale i ženské rafinovanosti. A není tak divu, že této zvláštní dívce, u které není jasné, zda je posedlá láskou k Bohu nebo k temnému démonovi, podlehne rytíř Ruprecht a stane se jejím ochráncem i za cenu vlastního života. Tato role, ve které vystihl oscilaci tohoto suveréna mezi fascinací Renatou a snahou vymanit se z jejího zvláštního vlivu, patří v dosavadním repertoáru Martina Bárty k jeho nejlepším. Vysoká úroveň ostravské inscenace je ovšem dána i adekvátním obsazením dalších rolí – především Gianlukou Zampierim v kontrastní dvojroli učence Agrippy a groteskního Mefista. Nebo Františkem Zahradníčkem v roli Fausta, kterého ve shodě s Prokofjevem pojal jako nedůvěryhodného šantalu.

Třebaže pražské představení Ohnivého anděla postihly obtíže jevištní techniky ve Státní opeře, uvedení i za těchto okolností stvrdilo primát ostravského operního souboru u nás a jeho úroveň srovnatelnou i v mezinárodním kontextu. V polovině prosince přijede ostravská opera do Prahy znovu, tentokrát se svou nejnovější premiérou Tří přání Bohuslava Martinů. Netřeba ale čekat až na takové příležitosti - za operou stojí zato do Ostravy jezdit pravidelně.

Sergej Prokofjev: Ohnivý anděl

Sergej Prokofjev: Ohnivý anděl. Hudební nastudování Robert Jindra, dirigent Jan Kučera, režie Jiří Nekvasil, scéna Petr Matásek, kostýmy Marta Roszkopfová, projekce Zuzana Walterová, pohybová spolupráce Igor Vejsada, dramaturgie Daniel Jäger, sbormistr Jurij Galatenko. Účinkují: Martin Bárta, Iordanka Derilova, Yvona Škvárová, Eliška Weissová, Gianluca Zampieri, František Zahradníček, Martin Gurbaľ, Petr Sýkora a další. Představení v rámci festivalu Ostrava v Praze, Státní opera 8. listopadu 2015 19:00 h.

Hodnocení 90 %

Křečovitá londýnská Bohéma

Porovnání operních zvyklostí i úrovně za našimi operními humny je vždy užitečné. Inscenace Pucciniho Bohémy v Anglické národní opeře, která používá zkratku ENO, ponouká k řadě postřehů.

Nejen ENO v Coliseu, ale také druhá stálá londýnská operní scéna – Královská opera v nedaleké Covent Garden – , hrají stagionovým způsobem. Pro našince, rozmazleného repertoárovým systémem, to znamená, že i když je Londýn vyhlášený množstvím zejména muzikálových divadel, sejde se i několik dní za sebou, kdy se v celém Londýně žádná opera nehraje. A střídá se čtyři až pět titulů, než divadlo vyhraje sérii představení „otevřeného“ titulu a nasadí nový. Z jedenácti položek sezóny 2015/16 v Anglické národní opeře je šest nových produkcí, ostatní jsou „revivals“, obnovované starší produkce, mezi kterými je v této sezóně například i Janáčkova Jenůfa. A za bližší zkoumání by stála i strategie Anglické národní opery znovu nasazovat tituly, které vysílala v projektu přenosů oper do kin. Dramaturgicky sezóna nijak výrazně progresívní není – převažují divácké tituly, když i Achnatona minimalisty Philipa Glasse z roku 1983 lze už dnes považovat za světovou klasiku, podobně jako Šostakovičovu Lady Macbeth z mcenského újezdu.

Pucciniho Bohéma v Anglické národní opeře (ENO). Zach Borichevsky a Corinne Winters.

Pucciniho Bohéma v Anglické národní opeře (ENO). Zach Borichevsky a Corinne Winters.

Anglická národní opera programově hraje opery v anglických překladech (a některá představení jsou tlumočena do znakové řeči), vymezuje se – nejen tím – vůči Královské opeře, která hraje v originálech. A své zaměření operního divadla pro všechny patřičně marketingově zdůrazňuje i tím, že na každé představení nabízí 500 lístků za 20 liber. I když pro nás není v přepočtu 750,- Kč lidová cena, v anglických poměrech to lze za odstraňování finančních bariér pro návštěvu opery považovat.

Další postřeh – nahlédnutím do dramaturgického plánu sezóny lze rychle zjistit, že většina nových inscenací vzniká v koprodukcích, a to i s několika divadly zároveň – například na Šostakovičově Lady Macbeth v nastudování jednoho ze nejzajímavějších operních režisérů současnosti, Dmitrije Černiakova, se podílejí opery v Lyonu, Barcelově a Rýnská německá opera. Verdiho Síla osudu v režii provokativního Calixta Bieita vznikla zase ve spolupráci s newyorskou Metropolitní operou a Kanadskou operou v Torontu. A ENO nevnímá nijak úkorně, že takto získá až druhou nebo třetí premiéru.

A praktický postřeh. Se zmrzlinou nebo pitím z platových kelímcích se může i do hlediště, takže po skončení představení je mezi sedadly svinčík skoro jako u nás po hokeji. Inu – jiný kraj, jiný mrav.

Inscenace Pucciniho Bohémy patří k novým produkcím. Anglická národní opera se v ní programově hlásí ke snaze oživovat tradiční opery o nové významy.

Pucciniho Bohéma v Anglické národní opeře (ENO). Zach Borichevsky a Corinne Winters.

Pucciniho Bohéma v Anglické národní opeře (ENO). Zach Borichevsky a Corinne Winters.

Ačkoli je australský režisér Benedict Andrew tvůrcem s řadou divadelních ocenění a platí za radikálního vizionáře, jeho pojetí Bohémy vyznělo spíše jako křečovitá snaha o aktualizaci do současnosti za každou cenu. Básník Rudolf zde hledá inspiraci v drogách a jednu dávku píchne i Mimi, takže slavná scéna s hledáním ztraceného klíče probíhá v jakémsi drogovém rauši a končí nápodobou sexuálního aktu, zatímco z otevřených kamen problikává střídavě červené a oranžové světlo. V pařížském vánočním Café Momus, kam malíř Marcello vyrazí rovnou v barvami umazaném pyžamu a v kovbojském klobouku, si Mimi místo čepečku koupí růžovou paruku (a takto je také upravený anglický překlad libreta) a Musetta ve flitrových šatech a okázalém kožichu ostentativně vytahuje z tašky podprsenku, nebohého staříka Alcindora povalí na zem a surově do něj kope, zatímco se na pozadí prohazují pokuřující nezletilé prostitutky. U bran únorové Paříže se válí patrně zapomenuté rypadlo bagru, kolem kterého se houfují policajti, aby se ohřáli od ohně, který v něm „hoří“. V posledním jarním dějství je z oken velkorysé bohémské mansardy výhled na školní hřiště s houpačkami a s míčem si se školáky v uniformách na chvíli zahrají i bohémové.

Žádná z inovací však nevnesla do výkladu postav a jejich vztahů ucelenou novou významovou linii, ale zůstaly nesourodě klipovitě trčet obklopeny tradičním sněžením, poposkakováním dětí a šermování bohémů, v tomto případě hokejkami. Snahy o vyjádření drsnějšího nonkonformního chování vyzněly kašírovaně jako když vzorně vychovaní lidé předstírají zhýralce.

Pucciniho Bohéma v Anglické národní opeře (ENO). Zach Borichevsky.

Pucciniho Bohéma v Anglické národní opeře (ENO). Zach Borichevsky.

Pěvecky ovšem všichni sólisté splňovali dnešní standardy s výčtem řady operních scén v životopisech. Ale ani Mimi Corinne Winters ani Zach Borichevsky jako Rudolf neměli takové charisma, aby ve finále opery dokázali u publika vyvolat dojetí. Bohužel ani příliš strohé a věcné hudební nastudování čínské dirigenty Xian Zhang pucciniovské emoční bouře nepřineslo. Bylo vyprodáno a publikum nadšeno. Vedle tradičních Bohém, jakou má třeba ve svém repertoáru už desetiletí Metropolitní opera ve vypiplané režii Franka Zeffirelliho, nebo naopak aktualizačních přesunů bohémů rovnou mezi bezdomovce a narkomany pod betonovými pilíři mostu, jak ji uvedli před třemi lety na Salcburském festivalu, tato Bohéma uvízla někde uprostřed - na vyschlé mělčině.

Giacomo Puccini: La bohème

Hudební nastudování Xian Zhang, režie Benedict Andrews, scéna Johannes Schütz, kostýmy Victoria Behr, světla Jon Clark, sbormistr Stephen Harris. Duncan Rock – Marcello, Zach Borichevsky – Rodolfo, Corinne Winters – Mimi, Rhian Lois – Musetta.

Orchestr a sbor Anglické národní opery, koprodukce s Dánskou národním operou Amsterdam, recenzováno představení 4. listopadu 2015

Hodnocení: 65 %

Inspirace na dny příští

Struny podzimu - Philippe Jaroussky kontratenor & Jérôme Ducros klavír - Paul Verlaine v písních. Španělský sál Pražského hradu, středa 11. listopadu 2015 19:30 h.

Helena Havlíková
  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

ASE, s.r.o.
Technik řídících systémů

ASE, s.r.o.
Hl. m. Praha, Středočeský kraj, Plzeňský kraj
nabízený plat: 30 000 - 35 000 Kč