Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Výměna Opencard za Lítačku? Fronty až ven, zaučování úřednic a zákazníci s pivem

Česko

  13:40
PRAHA - Platnost Opencard mi vypršela k poslednímu červnu. Jenže získat zelenou kartičku místo té červené nebyla zase tak jednoduchá záležitost, jak by se mohlo zdát. Při vyzvedávání Lítačky jsem dokonce nechtěně absolvovala kurz, jak obsluhovat systém na vydávání jízdních kuponů.

Zákaznické centrum pražského magistrátu. Všichni chtějí Lítačku. foto: Lidovky.cz

Ve čtvrtek odpoledne jsem se rezignovaně vydala na Magistrát hlavního města Prahy. Počítala jsem s tím, že si vystojím frontu. „Informační tabule mi hlásí, že na moje číslo vychází čekací doba patnáct minut. Akorát že už to ukazuje víc než půl hodiny,“ říká mi po příchodu do zákaznického centra jedna z čekajících. Odhadem je na místě asi čtyřicet lidí, zbytek stojí na chodníku. Odcházím a v duchu si nadávám: Měla sis to zařídit dřív.

Pivo ve frontě

Vážně měla. Druhý den, tedy v pátek, má zákaznické centrum, které jako jediné místo v metropoli může Pražanům jejich červené karty vyměnit za ty zelené, otevřeno od osmi hodin. Přicházím přesně dvě minuty po začátku otevírací doby. Odhodlaně si stoupám do fronty, která se táhne podél přední strany Škodova paláce.

„Tohle je řada na Opencard?“ volá kdesi na konci asi pětadvacetiletý muž. Byl tu - stejně jako já - už včera. Po hodině čekání odešel. A když se ráno na Jungmannovo náměstí vydal znovu, cestou dostal pokutu od revizorů. I jeho „Karta Pražana“ totiž končila posledního června. Hlídači černých pasažérů byli zkrátka nekompromisní.

Fronta se ale poměrně rychle hýbe a ve čtvrt na devět už jsem uvnitř zákaznického centra, v ruce pyšně držím papírek s pořadovým číslem 2106. A k mému číslu známá tabule přiřadila i „odhad“ čekací doby. Prý jen 13 minut. Inu, byl to vážně jen odhad.

„Odhad času do vyvolání v minutách“, ačkoli je to pouze „odhad“, většinou nesedí i o několik desítek minut.

I tak pro jistotu posílám zprávu do práce, že dorazím později. „Vy jste volové, ku**y, jděte do pr***e. Byl jsem tu včera a je to pořád stejný. Pak že jste tu pro lidi,“ vytrhne mě z letargie hluboký hlas za mnou. Uprostřed vchodu stojí vysoký baculatý muž a nadává. V kapse má pet lahev s pivem Braník, ze dvou litrů už podstatná část chybí. Mimochodem: zhruba po hodině začnu sama litovat, že jsem si sebou nevzala pití.

Krátce před půl devátou pořád běží jedna přepážka. 2011. 2012. 2013. Čísla se ale střídají pomalu. „To neudělali dobře. Proč to nemohli vydávat na vícero místech?“ diví se postarší pán vedle mě. Spiklenecky se na něj usměju a pokračujeme dál: 2014, 2015...

Čekání v kapitalismu a komunismu

Pak ale přichází zlom. Vyvolávací systém se rozchodil a kupodivu začnou fungovat i všechny přepážky. Na každé z nich jsou dva úředníci. Proč, to zjistím ale až za chvíli.

Mezitím se ale v chumlu čekajících odehrává zajímavé panoptikum. Vždyť co by to bylo za poctivou českou frontu, kdyby nedošlo na oblíbený evergreen zvaný srovnání s komunistickým režimem. „Nevím, jak vy, ale podle mě se nám po roce 1989 vážně daří,“ říká s notnou dávkou ironie muž přede mnou. Odměnou za jeho vtípek je mu hurónský smích od jeho kolegy.

S úšklebkem se podívám ven na ulici, tam, kde se dá dýchat. Přece jen zhruba stovka lidí v malém zákaznickém centru má poměrně velkou spotřebu kyslíku. Dovnitř nakukuje pán, v ruce půllitrový Pilsner Urquell. Žíznivě dopíjí, plechovku mačká a odchází. Tedy: vrací se. Do zákaznického centra. Čekání si krátil příjemnější aktivitou. A pro ty, které zajímá konec jeho příběhu, dodávám: přibližně před devátou hodinou to ten samý muž vzdal. Své číslo kdesi kolem 2080 dává paní, kterou pražský magistrát označil jako 2132. Postarší dáma se rozzáří a děkuje.

Cíl je na dohled

I já už se ale blížím do finiše. Ještě chvíli a na vyvolávací tabuli se za chvíli objeví magické číslo 2106. Posílá mě na přepážku číslo 52. Možná instinktivně stojím hned před ní, s pocitem vítězství a vidinou rychlého odchodu usedám na židli. Moje úřednická dvojice se vymění a mě obsluhují dvě slečny, které usedly spolu se mnou. Proč dvě? Magistrát se totiž rozhodl, že výměnu Opencard, kterou většina Pražanů nechává na poslední chvíli, využije k zaučování nových zaměstnanců. Moje úřednice tedy začíná zaučovat. Slečnu brigádnici a vlastně i mě.

Za každou přepážkou sedí dva úředníci. Pražský magistrát se totiž v době největšího návalu rozhodl zaučovat nové zaměstnance.

„Nejdřív si zkontroluj číslo, který ti daj. Někdy přijdou jen tak, že prej papírek vyhodili. Ale to je podvod,“ zní první poučka a brigádnice souhlasně přikývne. Předávám jim svůj občanský průkaz i Opencard, kterou ta zkušenější ihned přiloží na čtečku.

„Pak zkontroluj jméno, potom teda hlavně příjmení. Ženský se můžou vdát,“ chrlí na dívku vedle sebe. Ta opět přitakává a z nějakého důvodu se na mě v tu chvíli obě dvě podívají. I já přitakávám.

Přednáška nekončí. Zkušenější úřednice vysvětluje kolonku po kolonce, každá může mít několik variant. Ty probíráme také.

Kromě několika zákaznických přepážek je mimo provoz i automat na kávu.
Neuvěřitelné. Mám ji. Lítačku.

Dozvídám se třeba, co dělat v případě, že zákazník nepřinese vlastní fotku. Jak se zachovat, když nesedí číslo karty. Jak zjistit, jestli se karta mění bezplatně, nebo za poplatek sto korun. Kde se vytiskne doklad o zaplacení. Co dělat, když se nevytiskne. Jak ze systému, na kterém „všechno děsně trvá“, přehrát kupon s jízdenkou z jedné karty na druhou. Jak zkontrolovat, že se kupón správně nahrál. „To ale nedělám, když tu mám teď ve frontě 140 lidí,“ říká úřednice, zjevně po zkušenostech z posledních dní.

Konec? Ne. Všechny tři začneme kontrolovat osobní údaje, jméno, bydliště, datum narození. Pak e-mail i telefonní číslo. „Někdo ale tohle v systému nemá. Já to teď nedoplňuju, když je jich tu tolik,“ zní další z úřednických zákonů.

„Tak teď už bych tu mohla taky pracovat,“ říkám po deseti minutách, kdy jsem absolvovala úvodní kurz zaměstnanců zákaznického centra pro expresní vydávání karet. V devět hodin a sedmnáct minut vše končí. Moje Lítačka je vytisknutá a já se mám k odchodu. „To byste nechtěla,“ ujišťuje mě ještě úřednice s potutelným úsměvem.

Děkuji, loučím se a odcházím. Na moje místo usedá další zákazník. Ten to bude mít bez přednášky.

Neuvěřitelné. Mám ji. Lítačku.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Pronájem kanceláře 77 m2 - Valašské Meziříčí
Pronájem kanceláře 77 m2 - Valašské Meziříčí

Svěrákova, Valašské Meziříčí - Krásno nad Bečvou, okres Vsetín
12 990 Kč/měsíc