Když mě vloni skladatel Aleš Březina a režisér Jiří Nekvasil vybídli, abych s kamerou sledovala průběh zkoušek opery Zítra se bude…, okamžitě jsem pochopila, že mám nebývalou příležitost, která se už nikdy nezopakuje - natočit o osudu národní hrdinky film, který nebude odkázán jen na dokumentární materiál. Jako by pro mě někdo zadarmo inscenoval politický monstrproces z padesátých let s vynikajícími herci, který si můžu natočit. Březinovo a Nekvasilovo libreto vychází z autentických dobových materiálů procesu, z obžaloby, ze závěrečné řeči Milady, z rozsudku, kde padly čtyři tresty smrti, ale i z ďábelské přípravy procesu, který byl komponován jako divadelní drama. Scénář procesu včetně rozsudků byl za pomoci sovětských poradců rozhodnut předem. Věděla jsem, že v Národním filmovém archivu existuje sedmihodinový filmový záznam zmanipulovaného soudního řízení s Miladou Horákovou, které jako jediné z mnoha obdobných procesů komunistický režim zaznamenal. Naskytla se mi jedinečná příležitost k filmové výpovědi o zločinnosti komunismu, kterou můžu komponovat jednak z autentických záběrů procesu a za druhé z inscenovaného operního tvaru, který vychází také z dokumentárních materiálů. Mnoho scén je v opeře i v archivních materiálech totožných, a to je pro filmovou řeč nevídaná možnost, jak jedno umocnit druhým.
Horáková je další z výjimečných žen, jimž věnujete svou pozornost. Dozvěděla jste se při práci na dokumentu něco nového, co jste o ní, resp. o době, v níž se to všechno odehrálo, nevěděla?
Poprvé v životě jsem s hrůzou sledovala třicet minut výslechu Milady Horákové, které se dochovaly. Její noblesu v kontrastu s hulvátskými výpady snaživých pohůnků režimu, předsedy soudu Trudáka a prokurátorů Urválka, Viesky a Brožové, kteří věděli, že lžou a hrají divadlo, o to byli agresivnější. Oni byli za války někde zalezlí v ústraní na rozdíl od Milady, která byla jako odpůrkyně nacismu vězněná a mučená v koncentračních táborech.
Poprvé v životě jsem viděla kopii telegramu Alberta Einsteina, který marně žádal prezidenta Gottwalda o milost pro čtyři odsouzené včetně Milady Horákové.
Ohromená jsem byla její závěrečnou řečí před soudem, z níž můžeme nabýt dojmu, že si sype popel na hlavu, ale nakonec řekne doslova: „Já bych lhala, státní soude, kdybych řekla, že jsem se změnila, a že jsem změnila své přesvědčení a že jsem úplně jiná. V zásadě jsem prohlásila orgánům státní bezpečnosti, že setrvávám ve svém přesvědčení.“ Ona možná tušila, že bude odsouzená k trestu smrti tak jako za nacistů, ale nehledala pro sebe žádné polehčující okolnosti, nepodbízela se, neprosila. Byla hrdá a vznešená.
Inscenace opery-procesu pracuje s autentickými záznamy inscenovaného procesu. Milada Horáková na nich vypadá až neuvěřitelně klidně, vyrovnaně. O čem podle vás její postoj svědčí?
Ona v sobě nesla bezpodmínečnou víru v Boha a víru v demokracii. V dopisech z cely smrti psala: „Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží.Tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním - abych splnila zákony Boží a zachovala své čisté lidské jméno.“ Její věrnost ideálům demokracie, které naplňovala i za cenu ztráty života, svědčí o výjimečné ryzí osobnosti.
Většinou svými filmy burcujete lhostejnost nebo přinejmenším nevšímavost dnešního publika. Co považujete za nejnebezpečnější (nejvíc varovné) v současné realitě? Co bychom měli připomínat, jaké otázky klást?
Mně nejvíc leží na srdci svoboda a jakékoliv její omezování považuju za varující. Demokracie je křehká, o tom svědčí dva totalitární režimy 20.století. Ve svých dvou posledních filmech jsem se věnovala tragickým důsledkům nacismu a komunismu. Cyklus mých filmů Ztracená duše národa o politických vězních padesátých let a film o holocaustu uváděl Člověk v tísni v programu Jeden svět na školách. Ten se důsledně věnuje mladým lidem osvětlováním naší neblahé historie v druhé polovině 20.století. To je pro mladé lidi ojedinělé a účinné upozornění na to, že svoboda není nic samozřejmého.
Byli bychom pošetilí, kdybychom neviděli, jak dvacet let po revoluci ukrajuje mocná část naší politické reprezentace naše demokratické výsady. Není to jenom čerstvý náhubkový zákon, který omezuje a zastrašuje novináře, ale plíživé nabývání vlivu komunistů, kterým otevírá dveře Paroubek a Klaus. Navíc Klausovo nahánění naší středoevropské demokratické civilizace do náruče Ruska považuju za zločin. Jak je vidět, parlament nás od scestí k totalitním praktikám neochraňuje. Začínám mít tušení, že se budeme muset zase sejít na náměstích. Občanská společnost, kterou považuju za základní pilíř moderní demokracie je v Čechách aktivní, ví, že nemá smysl při pozorování politické scény zoufat, ale konat. Myslím si zodpovědně, že naše demokracie začíná být ohrožená.
