Z celého světa mu posílají pinoty noir, a stále to není ono. A najednou přijede nějaká podivná dvojice odkudsi z východní Evropy (my říkáme střední) a přiveze tenhle zázrak, vonící po višních v čokoládě a také po sušeném fíku.
Začalo to ale jako běžná návštěva v burgundském vinařství, promiňte, v jednom z nejlepších burgundských vinařství Leflaive. Byli jsme s Konstancií předem ohlášeni významným a tradičním dovozcem burgundských vín do Německa, a to už je nějaké doporučení. Takže jsme čekali červený koberec a netrpělivě přešlapujícího Patrika Leflaiva. Omyl, jsme v Burgundsku. Tady si na ceremonie nepotrpí.
Přijeli jsme do vinařství a vzápětí venku zaburácel harley. Do jednoduché kantýny vešel v kůži oděný mladík a řekl: "Já jsem sklepák od Leflaiva a mám vám předvést naše vína." Zdvořile jsme potlačili zklamání: "A pan Laflaive nebude?" Jen se tak pousmál: "Oficiálně vám mám říci, že možná bude. Ale upřímně vám říkám, Patrik nepřijde, on návštěvy nemá rád a na doporučení nedá."
Překvapení z Moravy
Prezentace byla ovšem velmi profesionální. Ještě před ní jsem sklepákovi s omluvným výrazem podal půllitrovou láhev pinotu noir z Mikulova: "Víno od nás," s tím, že jsme chtěli, aby je Patrik Leflaive, nebo sklepák také ochutnal. Jen se ušklíbl, byl na to zvyklý. Zamumlal cosi, že pinoty tam vozí k ochutnání všichni a z celého světa, a také něco v tom smyslu, že je stejně nikdo neumí, jen oni v Burgundsku. Téměř štítivě přelil víno do karafy a tu potupně odstavil na parapet okna.
Přechutnali jsme báječná bílá, přešli k červeným a později, když jsme byli u ročníku 1999, ukázal jsem opět na karafu s našim pinotem.
Sklepák si ji z povinnosti nalil do sklenice a zpozorněl. Přivoněl a ztuhl. Ochutnal, vrhl se k telefonu a cosi vzrušeně brebentil burgundskou francouzštinou, poznali jsme jenom "pinot" a "tchequie".
Otočil se k nám: "Patrik tu bude za pět minut." Za tři minuty se do kantýny vřítil chlápek v manšestrových kalhotách, kostkované košili, s bekovkou na hlavě a červeným frňákem, Leflaive!
Uchopil sklenici s pinotem z Mikulova, přivoněl, ochutnal a zmohl se na jedinou otázku: "Odkud to je?". Jen jsem odtušil: "Z Mikulova". Následovala otázka "Kde to ale je?" Pokračoval jsem stejně samozřejmě: "No přece na Moravě". A pak už Leflaive zoufale a rezignovaně: "Morava, kde to je?" Mikulovský pinot 99 nám otevřel dveře.
Z Leflaiva se náhle stal nejpozornější hostitel, prošel s námi své nejlepší vinice v Puligny včetně Chevalieru i Montrachetu, dokonce nás pustil do celé technologie. Ve vzduchu ale i pro nás zůstala viset ta otázka, "Morava, kde to je?"
Více vína, méně kořalky
Dokud se totiž ve světě budou takto ptát, jsou naše vína odkázána do druhé nebo třetí ligy. Trochu jsme si to zkomplikovali i novým vinařským zákonem. Kdysi jsme měli oblasti na úrovni skutečně vinařských regionů s jasně odlišným charakterem půdy a s odlišnou odrůdovou preferencí: Mikulovskou, Znojemskou, Velkopavlovickou...
Ještě dříve, než jsme dokázali marketingově upevnit v povědomí milovníků vína rozdíly mezi nimi, ponížili jsme tyto oblasti na podoblasti. A za oblast jsme prohlásili Moravu. A také Čechy. Mimochodem, často se mne ptáte, proč stále mluvím jen o moravských vínech? Protože vína z Čech téměř nejsou.
Máme dnes u Evropské unie úředně registrovaných 19,2 tisíce hektarů vinic. Z toho jen necelá 3% jsou v Čechách. Přes 97% vína produkuje Morava. Všechny vinařské podoblasti v Čechách dohromady sotva vydají na jednu větší vinařskou obec na Moravě. Mimochodem, nebývalo tomu tak v historii, ale o tom až později.
Musíme se zkrátka vrátit do povědomí milovníků vína na celém světě. Máme na to. Morava je unikátní oblast a zejména Mikulovsko je klimaticky a půdními charakteristikami srovnatelné s Chablis a dalšími asi šesti špičkovými oblastmi v Evropě.
Ve světě máme ovšem oprávněnou pověst pivařů a společně s Belgií a občas s Bavorskem a Irskem soupeříme o první místo ve spotřebě piva na jednoho obyvatele. Zpravidla jsme první. Pověst pivařské země samozřejmě příliš neprospívá věhlasu našeho vína. Zkrátka, jste-li na pivo, tak se držte svého kopyta, jaképak víno. Cožpak se víno vyrábí v Belgii?
Ale i u nás je už patrná tendence k vyšší rafinovanosti než jen "pivo piji ke všemu". Poslední statistiky zaznamenaly roční růst spotřeby piva o tři procenta (a stejně si myslím, že ta tři procenta vypili Britové, kterými jsou napěchovány levné lety z Anglie a Skotska do Prahy). Víno za stejné období ovšem zaznamenalo desetiprocentní nárůst.
Kořalečky poklesly o dvě procenta. Pomalu se začínáme blížit průměru západní Evropy. Souvisí to se změnou životního stylu. V lepší restauraci už občas jíme menu o více chodech a ne ke všemu se hodí pivo. Občas si dokonce dáme sýr na závěr.
Pití vína začíná být příjemně módní záležitostí, patří jaksi k lepšímu tónu. A je to také velmi evropské, vždyť v Evropě se vypije přes 60 procent veškerého vína, vyrobeného na světě.
Traduje se, že révu k nám dovezl osvícený Karel IV. Však znáte ten dojemný a nesmyslný příběh s Buškem z Velhartic (mimochodem příběh marketingově velmi pochybný!). Karel k nám jistě také dovezl révu, ale nebyl první.
Mýtus o Buškovi z Velhartic
Na jižní Moravě se vinná réva pěstovala mnohem dříve. Do okolí Mikulova, do míst, kde měla římská legie stálý tábor v Mušově, ji dovezli už na přelomu našeho letopočtu Římané. Dobře udělali. Ale Karel IV. nebyl ani prvním vysazovatelem révy v Čechách. Ostatně, císař to musel vědět. Vždyť k základní ikonografii naší země už tehdy patřil obraz jeho předka, knížete Václava, českého patrona, jak bos a s vykasanou suknicí šlape hrozny v kádi. A první přímá písemná zmínka o vinohradech v Praze pochází z roku 1197.
Roku 1348 se ale Karel IV. rozhodl ke dvěma významným počinům. Založil první univerzitu na sever od Alp a nechal dovézt z Burgundska nejkvalitnější révu do Čech a dal ji vysadit kromě jiného i v okolí Prahy.
A tak kolem roku 1400 představoval u nás pinot noir přes 90% všech vinic a pilo se tedy hlavně červené a jistě dobré, protože klimatické poměry byly úplně jiné. Bylo tu mnohem tepleji. Bušek z Velhartic, ani císař Karel nemuseli nijak trpět ani pracně uvykat nedozrálému vínu, jak mylně naznačuje ta známá trochu upatlaná scénka z Nerudovy básně. Stejně tak v Čechách dozrávala réva skvěle ještě za melancholického císaře Rudolfa II. Rád se dívám na půvabnou Hagenbergovu rytinu Prahy z roku 1586, která visí nad mým pracovním stolem.
Celý Petřín je tam jedna velká vinice a réva pokrývá dokonce i jihozápadní svah pod Hradem nad Jelením příkopem u dnešních Chotkových sadů. A Rudolf II. si nejen pochutnával na modrém burgundském z jižních zahrad pražského Hradu, ale ještě na konci 16. století ve své císařské zahradě v Brandýse experimentuje s fíky a dalšími subtropickými plody. V roce 1571, tedy čtyři roky před jeho korunovací českým králem, bylo jen v Praze vyprodukováno 500 tisíc českých věder vína a v pražském okolí dalších 200 tisíc věder. Na Moravě bylo vinic přes 30 tisíc hektarů.
