Vzdejte se, nebo se vám nic nestane!

To ve vedení EU vyvolává jakýsi neklid, který pěkně vystihl předseda Evropské komise Barroso: „Je zřejmé, že ve světle nedávných událostí nemůžeme v jednáních pokračovat, jako by se nic nestalo.“ Závěr logický, byť dosti skrovný. EU se jako obvykle rozdělila na jestřáby a holubice a jako obvykle mají holubice převahu. Za totáče jsme to pozorovali zvenčí, teď se rumrajchu smíme zúčastnit. Premiér Topolánek to dělá poměrně zdatně: „My se domníváme, že progruzínská opatření lze udělat tak, aby to Rusko a ruští občané jednoznačně identifikovali jako odpověď, která bude zřetelná, aniž bychom museli dělat jakékoli nefunkční a těžko implikovatelné kroky“ (rozuměj „aniž by nás to něco stálo“ – projekt politického perpetuum mobile). Kdyby to šlo, bylo by to fajn. Bohužel to nikdy nejde. To neznamená, že by tu „zřetelná odpověď“ nebyla. EU a pan Sarkozy musí nějak vybruslit z toho, aby si nemuseli sami před sebou připadat jako bezzubí tygři, potažmo šašci. Proto závěry summitu sice neoznačují Rusko jako agresora, mluví jen o jeho „nepřiměřené reakci“ (rozuměj na gruzínskou agresi), zároveň se však Rusku sděluje, že pokud do 8. září nestáhne své jednotky tak, jak to Sarkozymu slíbilo, pozastaví EU jednání o strategickém partnerství s Ruskem. (Bod se prý dostal do usnesení na poslední chvíli). Rusko ovšem neslušně řečeno prdí na strategické partnerství s tímto komickým uskupením. Oslavuje své první vítězství v Blitzkriegu. Zároveň si úspěšně otestovalo, že se ho EU pořádně bojí, protože problémy s energetickými surovinami by mohly nabourat projekt sociálního státu. EU dala najevo slabost. Kdyby místo summitu neudělala vůbec nic, bylo by to lépe. Dávná poučka zní: kdo se z opatrnosti (volím ohleduplný termín) vyhne menšímu konfliktu, bude mít hned nato na krku větší.