O Günteru Grassovi (1927) proběhla vlna článků již před loňským německým vydáním knihy Při loupání cibule. V ní se totiž spisovatel po více než šedesáti letech doznal k členství ve Waffen-SS. Nyní se kniha dočkala českého vydání a její autor z ní zítra bude číst v pražském Goethe-Institutu. Hned v úvodu autobiografické knihy nositel Nobelovy ceny tematizuje problém lidské paměti: „Vzpomínání si libuje v dětské hře na schovávanou. Zalézá do skrýší.
Má sklon k líčení na růžovo a rádo přikrašluje, často bez nutné příčiny. Odporuje paměti, která se tváří pedantsky a hašteří se o svou pravdu.“ Jenže zpochybňovat paměť v knize, v níž se autor přiznává k „hnědé“ minulosti, zavání alibismem, snahou zbavit se odpovědnosti.
Günter Grass si však byl úskalí patrně dobře vědom, proto první odstavec knihy zní takto: „Dnes stejně jako před lety láká pokušení skrýt se za třetí osobu: Když mu bylo přibližně dvanáct, ale stále ještě rád a s láskou vysedával na maminčině klíně, něco začalo a skončilo. Dá se však to, co se rozbíhalo a co dobíhalo, tak přesně určit? Pokud jde o mne, dá.“
Dal jsem se svést
Autor začíná vyprávět právě v období zlomu - nejen na konci dětství v Danzigu, tedy Gdaňsku, ale také na začátku války. Mladý Günter žil s rodiči a sestrou v malém bytě se záchodem na chodbě. Budoucí spisovatel byl také členem Jungvolku, přidružené dětské organizace Hitlerjugend.
Günter si sice na začátku války všiml toho, že se rodiče přestali stýkat s kašubskými příbuznými, že strýc byl za obranu Polské pošty popraven, a zaznamenal i existenci nedalekého koncentračního tábora Stutthof, nicméně jej to nijak neznepokojovalo. Naopak ve všem viděl oprávněnost německé odplaty: „Jako polehčující okolnost pro onoho chlapce, a tedy i pro mne, se nedá říci ani: Svedli nás! Ne, my jsme se dali, já jsem se dal svést.“
Později, stejně jako další spolužáci, se stal patnáctiletý Günter Grass pomocníkem protiletecké obrany. Právě v tomto čase si vyšetřil volno, aby mohl zajet do Gotenhafenu, tedy Gdyně, a tam se přihlásit k další službě.
Tuto scénu podává autor v otázce: „Zaujal pomocník protiletecké obrany v uniformě nebo v civilu, možná v krátkých kalhotách a podkolenkách, vojenský postoj v patřičném odstupu od stolu - ,Hlásím se dobrovolně k službě v ponorkovém vojsku!‘ -řízně, jak měl nacvičeno?“
Dvojitá runa na límci
Každopádně mladému horlivci nebylo vyhověno, v ponorkovém vojsku byl totiž stopstav. Jinoch na tento svůj výstup za čas zapomněl, jeho podpis však stále platil. Později tak dostal povolávací rozkaz do Berlína - tam zvěděl, že má být vycvičen na tankistického střelce Waffen-SS: „Dvojitá runa na límci uniformy mě neodpuzovala.“
V knize si to, co znamená příslušnost k SS, vypravěč uvědomuje teprve na konci války, když mu při snaze dožít se míru zkušený desátník řekne, ať svou uniformu raději vymění za jinou.
Zůstávají dvě otázky. První zní: Proč se budoucí autor tak hnal do Hitlerových služeb? V rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung k tomu Günter Grass uvedl: „Šlo mi především o to, abych se dostal pryč. Z toho sevření, z rodiny. To jsem chtěl ukončit, a proto jsem se přihlásil dobrovolně.“
Druhá otázka zní: Proč o tom Günter Grass začal mluvit? A proč až teď? „Tížilo mě to. Mé mlčení po celá ta léta je jedním z důvodů, proč jsem napsal tuto knihu. Muselo to ven, konečně...“ A v samotné knize autor píše: „To, co jsem přijal s hloupou hrdostí svých mladých let, jsem si chtěl po válce zamlčet z dorůstajícího studu. Ale to břemeno zůstalo a nikdo je nemohl ulehčit.“
Při čtení knihy se počáteční podezřívavost, totiž že Při loupání cibule, obsahující přiznání, autor sepsal proto, aby na sebe opět strhl pozornost, vytrácí. Ještě jedna otázka ale na povrch vyplouvá: Jak to, že na spisovatelovo členství ve Waffen-SS neupozornil někdo dávno předtím, než se k tomu uvolil samotný Günter Grass?
