WEISS A KAMBERSKÝ: Bojím se, bojím – A dobře děláš

Tenhle text je dvoudílný. První část je metodologická prosba o pomoc, druhá hněvivý strach z příští vlády. Koho rozprava o metodě unavuje, může skočit rovnou sem.

I. Někteří slavní američtí sloupkaři používají svůj blog jako skicář a dílnu zároveň.

Občas načrtnou teze, předhodí čtenářům napospas, jemně přihazuji, pilně čtou. Teprve poté, s pečlivě obranou a od loje očištěnou kostrou, běží za šéfredaktorem.

Komentátor na hře vydělá asi víc než jeho čtenáři. Získal debatní kroužek, který je zpravidla širší než ten redakční (a pokud je web usazen na trhu "nahoře", tak i získal i oponenturu kompetentnější). Autory většiny postů vede stejný motiv jako sloupkaře: snaha říci to podstatné, ovlivnit přemýšlení a rozhodování o věci.

Možná je to móda, možná si jen narcistní děvčata a chlapci tvoří věrný fanklub; nevím, nemluvil jsem s nimi. Ale fakt je, že komentář či sloupek pocházející mimo jiné z workshopu se zainteresovaným publikem je u složitějších témat neocenitelný.

Domýšlím si, že i ti "nejchytřejší ze všech" si uvědomují, co všechno nevědí, co všechno nestihnou během jednoho dvou tří dnů dohledat, pochopit do detailů, prostě co nejlépe a nejhlouběji porozumět.

Hvězdy z velkých novin vědí, že ať píší o čemkoli, vždy najdou pár čtenářů, kteří o problému vědí víc. To není profesní sebemrskačství /ale nestoudné lichocení čtenářům!/, ale statistický fakt, jenž v personálně miniaturních českých redakcích platí dvoj až čtyřnásob. Rozprava s expertní obcí na webu je proto jednou z nejzajímavějších rešeršních a konfrontačních technik.

Myslím navíc, že tento způsob práce reflektuje i jistou změnu pozice autor/čtenář. Dnešní komentátor ví, že nekáže pologramotným, informačně izolovaným redneckům, ale že předestírá jakýsi interpretační vzorec publiku, která povětšinou nemá tolik času samo všechny informace třídit. Že dělá jistou službu. Myslím, že komentátor v časech Googlu je mnohem pokornější než jeho předci, těžící z informační asymetrie.

(Jejda, to si Martin, který proměnu novin a nástup blogosféry sledoval v Americe doslova online, na mně smlsne.) Anebo je komentátor v časech Googlu drzejší, protože ví, že ve věku internetu je všechno rychlejší, a tudíž jeho definitivní a věčné veřejné zostuzení zůstane v paměti jen krátce - MW.

Samozřejmě, v každé společnosti je převaha těch, kdož si chtějí čtením novin potvrzovat své před-úsudky. Chtějí vtipným jazykem slyšet: Klaus je vůl/Havel je vůl/Servít je vůl, nebo že "Musíme přestat jezdit autem" / "Globální oteplování neexistuje". Ale chci věřit, že takových bezmozků je mezi čtenáři Lidovek jen zlomek.

U nás debata o novinových textech nefunguje. Inteligentní a vzdělaní lidé se "veřejným" webům v češtině vyhýbají, nechtějí mít s tím smetištěm lidského odpadu nic společného. Rozumná rozprava se tak vede jen na fórech specializovaných, kde zavedená komunita spamery a škodiče všeho druhu rychle zpacifikuje.

Chci to přesto zkusit. Chci nabídnout teze, z nichž článek teprve vznikne - ať už z polemiky s Martinem, či, lépe, se ctěným čtenářstvem, pro které registrace v diskusi není opruz ale úleva. (Ostatně, on se ten Weiss s Kamberským také podepisují.) (Ale čtenáři se aspoň nemusí fotografovat! - MW)

II: Ruce pryč od mých daní!

Budu psát štvavé články proti všem, kteří mi chtějí zvednout daně – pokud zároveň neslíbí, kde na sobě a ve státu ušetří. Nojo, oni řeknou, že ušetří na "výdajích ministerstev", "lepší organizaci veřejných zakázek" apod. Anebo víš, kde budou vždy ochotni doopravdy šetřit? Na obraně - MW.

Nakopu každou partaj, která si nachystá přídavky bez redukční diety.

Deficit státních financí není primárně problém příjmů, ale výdajů. Kdo chce jen zdražovat (zboží, práci, služby, investice), toho bychom měli hnát velmi ostrým krokem.

Zvedat daně k zaplacení velkého a ještě většího státu je prostě zločin.A bojím se, že ten zločin tady někdo tiše organizuje.

Partaje jsou ve svých deklarovaných plánech poměrně mlčenlivé. Jen občas utrousí nějaký náznak (Topolánek chce vyšší "spodní" DPH, Paroubek s Filipem a Svobodou vyšší příjmovku i korporátní daň). A zatímco partaje šeptají, úřednictvo už plánuje. Zejména na ministerstvu financí vzniká hromada nápadů, které mají jeden jednotící znak: jsou pro společnost škodlivé, ale snadno se technicky provedou.

Chtějí zvednout DPH – protože se dobře inkasuje i v době krize.

Chtějí zdanit každé auto – jako by nestačilo, že ve spotřební dani za benzin a naftu platíme už dnes majlant.

Chtějí zvednout daň z nemovitosti, protože se vybírá tak snadno a přehledně.

Chtějí zrušit stropy na sociální pojištění, prostě proto že by z nich pár miliard káplo.

Chtějí zavést znovu vyšší daňová pásma pro daň z přijmu. Dtto.

Bojím se, že tohle je jen začátek. Do voleb nám financové ještě pár podobných vychytávek nabídnou.

Každý z těch zveřejněných nápadů (snad až na zvýšení DPH) lze poměrně snadno rozstřílet. Bezpochyby se jim můžeme také vysmát jako celku: Janota nemá žádného poslance, všechny návrhy jsou v tuto chvíli irelevantní.

Jenže víme, jak to chodí: před volbami bude ticho, po nich se zvedne návrh připravený tolik populárním premiérem a jeho tak respektovaným ministrem financí. A vládnoucí většina se nás pokusí zkásnout úplně všude – bude to pro ministry pohodlnější než šetřit a propouštět.

Lid obecný miluje "úřednickou" vládu, neb se v televizi neštěká s konkurencí. Lid obecný by Fischerovi s Janotou možná schválil i zdražení chleba s pivem.

Jenže snad nikde se nebezpečí byrokratické mysli neukazuje lépe než v rozpočtových plánech. Úředník nepřemýšlí co je správné, mravné, spravedlivé, nepotřebuje pro svou tezi získat podporu. Jen hledá, jak technicky sehnat peníze - bez ohledu na okamžité i dlouhodobé důsledky.

Bojím se, že tyhle zběsilé návrhy se budou někomu po volbách hodit. A že z krize nevyjdeme jako stát proměněný, stát štíhlý, stát s konečně zreformovaným penzijním a zdravotnickým systémem.

Bojím se, že povolební úspory budou násobně menší než zvyšování inkasa.

Bojím se, že se z maléru vyhrabeme s batohem plným vyšších a nových daní – se všemi důsledky pro byznys, investice a konkurenceschopnost.

Bojím se, že akutní hrozbu vyhlášení státního bankrotu odvrátíme jen tripem k úpadku jinému. Dlouhodobému.

Petr Kamberský

Takže zdá se známe dnešní odpověď na novinový titulek, který má tak rád Ondřej Štindl – "Máme se bát?" Bohužel s odpovědí nelze než souhlasit. Co dodat?

Ve světě existují návrhy na reformu daní, které vypadají na papíře velmi reformně – třeba různé formy ekologických daní jako uhlíková daň: bude tzv. fiskálně neutrální, budeme danit neproduktivní spotřebu energie a místo toho snížíme daňovou zátěž práce nebo zisku, což by přece bylo dobře. Ale v zemích, kde se lidé zajímají o daně, na to většina hloupých voličů říká: Ne, ne, ne, ne a ne. Proč? Protože jsou možná nevzdělaní, ale nejsou hloupí. Vědí totiž, jak to dopadne: politici zavedou novou daň... a ke snížení těch starých se už jaksi nedostanou. Vždy se pro to nějaký důvod najde. Krize například. Ze stejného důvodu ne všichni pravicoví ekonomové podporují ústavně nařízený vyrovnaný rozpočet. Vědí, že by se vždy nakonec vyrovnal na zádech daňových poplatníků. Takže samozřejmě že i teď půjdou naši úředníci cestou nejmenšího odporu a budou danit, danit a danit – daně zvýší a ještě budou danit všechno zvlášť dvakrát.

Jenže:

Vyrovnaný rozpočet nám při veškerém myslitelném zvyšování daní rozhodně nehrozí. Rozpočet činí bilión 184 miliard, mandatorní a kvazimandatorní výdaje v něm 80 procent a deficit 180 miliard. Takže toho, co by partaje mohly ušetřit "na sobě a státu", tam prostě není dost. Ta chvíle, kdy se poslanci sejdou na projednávání státního rozpočtu a ministr financí jim řekne – dámy a pánové, nemáte co měnit, všechny výdaje jsou dány zákony, zvolte členy Rady České televize a běžte domů – se utěšeně blíží (Nečas ji měl v roce 2006 spočítanou tuším na rok 2013, ale teď to nemůžu dohledat).

A proč nemůžeme sáhnout na mandatorní výdaje? Protože je všichni chceme. Ne všichni všechny, ale každý jednotlivě chceme nějaký z nich dost silně na to, aby byly nezrušitelné.

Kdybych měl jmenovat jednu knihu o politice, jejíž překlad v češtině chybí, byl by to Parlament kurev od P.J. O'Rourkea. Odtamtud znám výrok skotského právníka Alexandra Tytlera (1747-1813):

Demokracie je vždy svou povahou dočasná; jako trvalá forma vlády prostě nemůže existovat. Demokracie bude existovat jen do té doby, než voliči zjistí, že si mohou odhlasovat velkorysé dary ze státní pokladny. Od té chvíle většina vždy volí ty kandidáty, kteří slibují nejvíce požitků ze státní pokladny, a to s tím výsledkem, že každá demokracie se nakonec zhroutí kvůli uvolněné fiskální politice, což je vždy následováno diktaturou.

Stalo se s demokracií mezitím něco, co Tytler nedokázal předvídat? Odhadoval trvání civilizačního cyklu na 200 let, takže zatím jeho tezi rozhodně nelze považovat za vyvrácenou.

Martin Weiss