Je eurokomisař náš, nebo není? Je, vždyť zachování vlastního eurokomisaře je jeden z bonbónků nebo úplatků či jak tomu říkat, kterými chce unie přesvědčit Iry, aby napodruhé odhlasovali Lisabonskou smlouvu. Není, vždyť eurokomisař, tak jako každý evropský úředník, má jednat v zájmu celé unie bez ohledu na to, ze které země pochází. Národní zájmy se smějí uplatňovat v Radě EU, kde zasedají členové vlád, ale ne v Komisi.
Tak jak to tedy je? To bychom měli vědět, když kritici prezidenta Klause varují, že díky jeho zdráhání podepsat Lisabon můžeme přijít o našeho eurokomisaře. Máme nějakého? Neměli by si přesvědčení eurofilové vlastně přát, aby funkci komisaře pro sociální otázky vykonával nějaký asertivní německý socialista nebo holandský liberál nebo kdokoli jiný dle ideového přesvědčení, jen ne bezvýrazný Vladimír Špidla?
Je princip národních komisařů nezbytným ústupkem masám zaostalých Evropanů, kteří důvěryhodnost institucí bláhově odvozují od toho, že tam někdo mluví jejich jazykem – anebo je to přiznání faktu, že zájmy různých členských zemí vůbec nejsou stejné a nemáme-li v Komisi svého člověka, ostrouháme? V tom případě jsme ale na myšlenku redukce počtu eurokomisařů neměli přistoupit ani zkusmo a na pět vteřin. Tak jak to je?
