Za období nesvobody, dokud Havla nepovolala politika, byl jejich formativní vliv na český život – na jeho skutečnou kulturu, která se odmítla nechat zakázat – zcela srovnatelný. Byli v kdečem odlišní.
Jako spisovatel byl Havel intelektuál, kdežto Škvorecký vypravěč. Vedle Havla, vždy registrujícího politickou odpovědnost, mohl Škvorecký působit jako cynik, jenž vždy myslí hlavně na přežití. A přece každý z nich udělal tolik pro svou zemi!
Nejde jen o hmatatelnou práci, jakou bylo Škvoreckého ’68 Publishers, nejdůležitější české poválečné nakladatelství (ze všech – oficiálních, neoficiálních i exilových). Nikdo, kdo si kladl otázky po svobodě a politické odpovědnosti, nemohl minout Václava Havla.
Ale bez Škvoreckého bychom si těžko dokázali o našem světě povídat, myslet a snít.
Kdysi se říkalo, že romány obstarávají naši citovou výchovu. Tam si člověk ozřejmuje, co je lidské já, zbabělost, víra, touha, jak se žilo za totálního nasazení, v jazzovém polosvětě a v komunistických nakladatelstvích. Tímhle Škvorecký dotvořil dobu. Byl zcela samozřejmě moderní, ale jeho knihy se čtou jak trháky, takže když vám je někdo ukradne, to důležité z nich stejně nikdy nezapomenete.
Byl tak český a lidový, že se podle jeho románu dala natočit filmová řachanda s Vítězslavem Jandákem. Za jeho tzv. cynismem se ale skrývalo hluboké pochopení lidské slabosti – Škvorecký byl totiž, jak asi ne každý ví, katolík.
Jeho češství se taky rovnalo příslušnosti k Západu. I to měl společné s Václavem Havlem.
Oba jsou taky důkazem, že buržoazie jako společenská vrstva se nejen nenechá jen tak zničit, ale stále bude dodávat národu elity. A oba nikdy nebyli komunisté, ani reformní. Jak jim člověk, který v komunistické beznaději zoufale hledal, koho respektovat a komu naslouchat, byl za tuhle minoritní osobní volbu vděčný!
