Ve Střední Asii, kde leží velké zásoby ropy a zemního plynu, se dnes hraje obdoba "velké hry", jak se říkalo strategickému soupeření Británie a Ruska v 19. století.
Dnes se sice nehraje o koloniální dominanci či porobení obyvatel. Ale Rusko, Evropa, Amerika a dnes taky Čína soupeří o to, kdo bude mít výhodnější postavení a přístup k surovinám. To je příležitost pro úplně jiné typy, než jaké přitahuje bruselská byrokracie.
V končinách, kde magická civilizační přitažlivost velkého Švýcarska jménem EU nefunguje, se dostávají ke slovu jiné vlastnosti: dravost, schopnost vnucovat v cizím kulturním prostředí svou vůli kombinací vychytralosti a síly, odvaha myslet ve velkém a dlouhodobě. To jsou vlastnosti, které současná politická Evropa nekultivuje a nejraději by si namluvila, že nejsou třeba.
Jenže šéfové Kremlu těmito vlastnostmi disponují a vědí, co chtějí – suroviny jsou oficiálním nástrojem jejich politiky. Staví tak Evropany před výzvu. Ti na ni reagují různě. Němci s nimi nejraději táhnou společně. Politici v nových členských zemích instinktivně lavírují a pošilhávají po separátních dohodách s Ruskem.
Projekt plynovodu Nabucco měl ne snad Rusy vytlačit ze zásobování Evropy plynem – o to nikdo neusiluje – ale narušit jejich monopol. Od začátku ho provázely pochybnosti a ve srovnání s troufalostí, s jakou Němci tlačí konkurenční Nordstream, vypadal jako mrtvě narozené dítě.
Včerejší podpis mezivládní dohody ukazuje, že v zákulisí přece jen někdo na něčem pracuje. To je důležité, protože ukázat vůli je polovina úspěchu.
