Jenže unie a centrální banka zároveň dělají přesně to, co podle smluv dělat nikdy neměly. V Maastrichtu se jasně dohodlo, že státy navzájem neručí za své dluhy. Nedělní opatření se opírají o nejužší možnou interpretaci smluv, stavějící na roveň následky desetiletého života nad poměry s následky živelní pohromy. Odtud komplikovaná podoba všech instrumentů – trochu záruk, trochu mezivládních půjček, trochu peněz MMF, trochu pravomocí komise.
Záchranná operace vytváří ekonomické riziko: morální hazard, nečekané závazky, inflace. Kdo za to ponese odpovědnost? Kdo tomu velí? Výmluvné je, že opatření avizoval francouzský prezident Sarkozy jménem neexistující "Rady eurozóny". Kde se vzalo, že i my můžeme potenciálně přispět 18 miliardami? Anebo že – a to není vůbec absurdní – se začnou jiné evropské země zajímat o to, jak si můžeme dovolit slibovat třinácté důchody? Pokud tato opatření selžou, nebude za to koho demokraticky odvolat. Politická odpovědnost se bude vytrácet do jakéhosi temného mraku, jehož poloha se bude měnit podle toho, odkud se díváte – tu nad Aténami, tu nad Berlínem... A pokud z něj začne pršet, bude to pořádná bouřka.
WEISS: Hot a čehý
Evropská unie konečně dělá to, co od ní finančníci požadovali: dává dohromady balík peněz dost velký na to, aby každou zemi eurozóny uchránil před bankrotem. Evropská centrální banka konečně dělá to, co centrální banka musí udělat, když se v její měnové zóně hroutí finanční trhy: začne kupovat státní dluh ohrožených zemí. Nebezpečí bylo zřejmě velké a unie se konečně vzpamatovala.
Euro bankovky (ilustrační foto) foto: Shutterstock
