Panu Torubarovovi můžeme věřit, a nemusíme. Na celém řízení je ovšem nápadné například to, že české soudy pracovaly s osobním vyjádřením jistého diplomata našeho velvyslanectví v Moskvě, jež bylo v rozporu s postoji našeho ministerstva, diplomacie EU i vším, co je o ruské justici známo z různých kauz (jak asi bude moskevská ambasáda fungovat pod Remkem?).
ČTĚTE TAKÉ: |
A Torubarov byl vydán, aniž by bylo rozhodnuto o jeho žádosti o azyl. Což je špatně jak podle kanceláře Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, tak podle předsedy Nejvyššího správního soudu. Jenže předmětem soudního přezkumu v extradičním řízení by měl být i soulad s lidskými právy. Anebo ne? Došlo tu k procesní chybě? Anebo politici dávají najevo, že soudní moci nedůvěřují? Toto vysvětlení nám stát dluží.
Že k incidentu došlo v době, kdy v USA schválili tzv. Magnického zákon a v Evropě se diskutuje o jeho obdobě, kdy v Praze nastoupil nový prezident obklopený lidmi s ruskými kontakty, a že dramatická improvizace vyšla najevo ve chvíli, kdy je premiér na návštěvě v Rusku, to vypadá jako ilustrace poučky, že co může dopadnout špatně, taky špatně dopadne. Z hlediska naší prestiže na dnešní drsné mezinárodní scéně je nejhorší, že zdejší mocní muži chtěli prosadit svou vůli ve věci zahraniční politiky, výsostné domény exekutivy, a nedokázali to.
