To, že při dřívějších výměnách ministrů tu a tam "prudil", jako když chtěl vědět, kolik umí designovaný ministr průmyslu jazyků, lze považovat za normální. Ani by se nehodilo, aby hlava státu plnila úkony, v nichž nemá na vybranou, s přemrštěnou horlivostí. Něco jiného jsou ovšem případy, kdy prezident akt odvolání či jmenování ministrů výslovně podmiňuje – jako právě teď. Že prezident mluví o zdravém rozumu a zabránění chaosu, je hezké.
Ale žádná ústava nevyřeší otázku, kdo hlídá hlídače, a možnost rozšiřovat své pravomoci ve jménu předvídavosti či zdravého rozumu nikomu nesvěřuje. Říká jen "prezident odvolá". Klausův mimoústavní požadavek není ničím jiným než pokusem o obnažení slabosti protivníka (a kdo pro Klause není protivník?). Nečas by musel být Gross, aby si to nechal líbit.
Kromě toho je Klausův krok také cíleným zásahem do konkrétní politické hry. Není to ovšem jen tak ledajaká hra. Jde v ní o střet s formací používajících specifické metody. Takové metody, že můžeme jen doufat, že otázka "co na Klause Bárta má" je nehorázným projevem paranoie. Ale jistí si tím bohužel být nemůžeme.
