Ano, ve středu Evropy a zejména teď, když je 21. století přece v plném proudu, se obtížně chápe, jak může řídit národní park člověk, v jehož hlavě se vyskytuje taková myšlenka.
Tedy - obtížně se to chápalo do minulého pátku. Teď, od chvíle, kdy svět obletěly první záběry japonské tsunami, snad leckomu dochází, jak to Stráský mohl říct.
Jeho názor byl ovšem přirozený po většinu lidských dějin. Až do 18. století nikoho nenapadlo dívat se na přírodu jinak než na nevyzpytatelný zdroj nebezpečí, jemuž je člověk vydán napospas. Ve 14. století sice Petrarca poprvé vylezl na horu jen tak z plezíru, ale na více než tři století to bylo taky naposled.
Teprve romantičtí básníci nás naučili rozervanou přírodu obdivovat, souběžně s tím, jak se jiní pokoušeli si nemilosrdnou přírodu podrobit a těžit z ní. Na konci této cesty jsou paradoxně i ty ohrožené a hrozící japonské atomové elektrárny.
Jsme dnes naučení, že je to člověk, který ohrožuje přírodu a tím i sebe. Ale celá pravda je taková, že příroda sama se nezměnila, což si člověk uvědomí jak před desetimetrovou vlnou tsunami, tak před Stráským citovaným medvědem.
To, co považujeme za setrvalý stav věcí, jím vůbec být nemusí. Může jít jen o to, že zákonitá změna se dlouho nevyskytovala. To platí třeba pro ekonomickou krizi. A taky je nám občas drsně připomenuto, že příroda zatím odmítá být postmoderní.
