Dalo by se tvrdit, že Havel se rychle s mocí sžil, a tudíž nebyl zcela upřímný. Ale to by bylo nepochopení. Havel si uvědomoval, že autenticita v politice nesmí být v rozporu s respektem k rituálům a institucím. A že kolotoč summitů a státních návštěv je pro postavení a bezpečnost naší země důležitý. A že pokud to znamená, že v jejím zájmu má přijímat pozvánky k pronášení projevů o planetární odpovědnosti, kterým jeho posluchači nejspíš nebudou rozumět, pak ty pozvánky bude přijímat.
Svou hodnotou symbolu (kolikrát jsme to slovo teď slyšeli) vydělával politický kapitál nutný k ukotvení země. Havel sám by jako praktický politik (a jako dramatik) nejspíš pečlivě sledoval, kdo přijede na jeho pohřeb. Věděl by, že naše diplomacie má dávat partnerům najevo, že očekáváme účast na co nejvyšší úrovni. Ne z ješitnosti, ale prostě pro zachování našeho postavení.
Na pohřeb syrského vůdce Háfize Asada v roce 2000 například přijel francouzský prezident a americká ministryně zahraničí. Máme snad právo očekávat, že spojenecké země prokážou našemu prezidentovi stejnou úctu jako krvavému diktátorovi.
