Whiplash: Sebedestrukcí a popřením lidskosti míří k dokonalosti

Před spatřením prvního filmového záběru několik desítek vteřin pouze slyšíme zběsilou hru na bicí. Hudba je hlavním prostředkem, kterým dává devatenáctiletý Andrew Neiman (Miles Teller) světu na srozuměnou, že existuje, že má mimořádný talent a chce být slyšet. Bubnování v jazzbandu na úrovni srovnatelné s legendárním Charliem „Birdem“ Parkerem představuje jeho životní cíl. Dosáhnout by jej mohl s pomocí Terence Fletchera (J. K. Simmons), učitele hudby, který nedělá kompromisy a své svěřence neváhá cepovat ani fyzickým násilím nebo psychickým terorem.

Autorem nezávislého dramatu Whiplash je devětadvacetiletý Damien Chazelle, pro něhož byla realizace filmu formou autoterapie. Stejně jako protagonista snímku, také on hrál na střední škole jako bubeník v jazzové kapele dirigované nesmlouvavým učitelem. Podle svých zkušeností napsal scénář, který se v roce 2012 dostal do výběru nejlepších nerealizovaných projektů The Black List. Probuzený zájem producentů ale nepostačoval k zaplacení celé produkce, a proto Chazelle k nalákání dalších sponzorů natočil nejprve sedmnáctiminutový film stejného jména (což je důvod, proč byl scénářk Whiplash Americkou filmovou akademií klasifikován jako „adaptovaný“).

Má na to? Andrew je tajný oblíbenec pana učitele, o to víc musí trpět.

Peníze nakonec získal a film loni v lednu premiérově uvedl na festivalu v Sundance, odkud si odvezl Velkou cenu poroty a Cenu diváků pro nejlepší drama. Od té doby Whiplash posbíral přes čtyři desítky dalších ocenění. Až na krev Postavám amerických hudebních filmů k dosažení slávy a uznání zpravidla stačí talent a trocha štěstí na ty správné lidi. Whiplash přidává třetí ingredienci – zničující dřinu. Hudba tentokrát neosvobozuje a hraní není radost. Kdo chce jako Andrew v kompetitivním světě profesionálních hudebníků zazářit, musí snést hodně bolesti a ponížení. Bez záruky, že ho na konci absolvované kalvárie skutečně čeká uznání mistrů, nikoli jenom rozpad vztahů a osobnosti.

Činelem do hlavy

Výuka hry na bicí připomíná ve Fletcherově pojetí vojenský výcvikový tábor. Vydrží ten, koho nerozhodí smršť facek, kanonáda homofobních urážek ani činel hozený na hlavu. Andrew svého učitele zároveň nenávidí i obdivuje. Spatřuje v něm silnější a inspirativnější otcovskou figuru, než je jeho vlastní otec, neambiciózní středoškolský učitel. Nestačí mu, že se nazpaměť naučí, ve kterém okamžiku přesně do bubnu udeřit. Svého mentora začíná současně napodobovat v jednání s druhými. Otec, širší rodina i nová přítelkyně se stávají nadbytečným rozptýlením a zprvu sympatický mladík se pomalu mění ve výkonný hudební stroj, mistrovský výkon dostává přednost před lidmi. Ze záliby se stává tvrdá práce, k níž protagonista přistupuje se stejně nesmlouvavou profesionalitou, jaká charakterizuje hrdiny slavného francouzského krimi Rvačka mezi muži, na něž jde Andrew s otcem do kina. Chazelle nepředkládá rozmáchlý portrét newyorské jazzové scény a nerozvádí širší sociokulturní souvislosti. Vypráví časoprostorově semknuté, převážně interiérové drama, jehož dynamiku zajišťuje sadomasochistický vztah učitele a žáka.

Zárukou dravého vyprávěcího tempa jsou vedle energického herectví J. K. Simmonse (za svůj výkon obdržel mj. Zlatý glóbus) živá kamera a ostrý střih, jehož rytmus je přesně sladěn s nacvičovanými jazzovými skladbami. Díky frenetickému prostříhávání mezi fetišizujícími detaily hudebních instrumentů a záběry krvácejících prstů nebo potící se tváře dochází k pomyslnému prolnutí hráče a jeho nástroje v jednu entitu. Andrew během sebezničujících sól doslova žije skrze svou bicí soupravu.

Důrazem na tělesnost, tlumeným nasvícením scén nebo občasnou snahou šokovat diváka se Whiplash přibližuje hororům. Také náhlost, s jakou se Fletcher zjevuje v místnosti, asociuje hororová monstra. Simmonsovu postavu zároveň coby noční bytost nikdy nevidíme na denním světle. Whiplash tak lze sledovat jako upírský příběh o přehnaně ambiciózním mladém muži, který postupně podléhá silám temna. Při zvolené interpretaci je filmu snazší odpustit nepravděpodobné, na efekt vypočítané dějové zvraty a nelogické jednání postav. Komplexní psychologická drobnokresba vícekrát ustupuje a nakonec zcela podléhá útoku na smysly a snaze o vyvolání silné emocionální odezvy.

Z jednoho úhlu pohledu měl Andrew smůlu. Z úhlu jiného jej potkalo obrovské štěstí. Kdyby nezaujal tyrana Fletcherova typu, možná by se k naplnění ideálu nejlepšího jazzového bubeníka své generace nikdy nepřiblížil. Film nestraní ani jednomu z rivalů a namísto jasné odpovědi na ústřední otázku, zda sebedestrukce a popření vlastní lidskosti představují jedinou cestu k dokonalosti, servíruje ve finále bravurně vygradovaný hudební duel.