Hodlám tu promluvit jménem nikoli nepodstatné části populace - řídě se odhadem založeným na pražském telefonním seznamu jde o přibližně osm procent obyvatelstva - sužované neustálým terorem. Máme sice zastoupení v parlamentu (osmnáct křesel), dokonce i pozici místopředsedy vlády, přesto nikdo nezvedne hlas na naši obranu. Jsme terčem nevyžádaných a zneklidňujících telefonátů, naše životy jsou otřásány nesmyslnými SMS zprávami, často opilecky erotické povahy. Naše ženy nám přestávají důvěřovat. Naše batolata jsou nad ránem burcována řinčením mobilu a jejich baterie pod tím náporem nevydrží ani do odpoledne (baterie mobilů, samozřejmě; baterie batolat jsou nevyčerpatelné). Naší největší tragédií je, že původci tohoto digitálního teroru nejsou nepřátelé, ale naopak přátelé a známí. Ano, hovořím za všechny občany s příjmeními na „A“ či „B“, též za Adamy, Boby a Berušky, prostě za všechny, kdo se ocitli ve vašem telefonním seznamu na prvním místě. Za ty, jimž voláte a píšete omylem, v opilosti, bez brejlí.

Je to jen několik hodin, co mi známý technologický guru Miloš Čermák poslal svou jubilejní sedmdesátou prázdnou SMS. Přišla se čtyřmi kamarádkami do jednání, před nímž jsme si všichni demonstrativně vypnuli zvonění, můj telefon se proto rozvibroval, zřítil na zem, nakřápl si rámeček a vzal s sebou dolů sklenici koly. Všichni si sice oddychli (jen těsně minul dvanáctiletého Jamesona), ale já se ocitl před nepříjemnou povinností Miloše opět informovat o tom, že mobilní telefony nabízejí svým uživatelům zamykání kláves už ve standardní výbavě. Před časem jsem mu napsal: „Miloši, neustále mi od tebe chodí prázdné esemesky. Nechtěl bys mi do nich psát alespoň ,Ahoj‘?“ - a on odpověděl „Ahoj“. Tentokrát napsal: „Promiň. Snad se brzy seznámím s nějakou Andreou nebo Alenou.“ Minulý týden mi volal kamarád, kterého jsem neviděl deset let, potěšeně to zvednu a zahalasím, že je dost, že si vzpomněl, leč odpovědělo mi jen šustění kapesníku a zvuk hádky se ženou. „Balda prudí, ale já ho zmáknu,“ napsala mi jednou podřízená. Copak tomu nebude nikdy konec? Co s tím člověk může dělat? Kromě toho, že tu poslední Čermákovu esemesku přepošle jeho ženě? Proč se o tom neustálém digitálním teroru nevede veřejná diskuse jako o spamu na internetu? Co dělá Libor Ambrozek? Copak si od něj alkoholem rozostření kamarádi v noci neobjednávají přistavení vozu na Pavlák? Neposílají Bursíkovi zelení kamarádi doruda rozžhavené milostné esemesky? Proč naši poslanci už dávno nevsunuli do nějakého vhodného zákona zákaz dovozu telefonních přístrojů bez automatického zamykání kláves? Brání jim v tom Zaorálek? Nebo mobilní operátoři, pro něž je volání z kapsy prima byznys?

Asi nám nezbude než se spojit -od Aše po Brno - a žalovat výrobce mobilů za duševní újmu. A kromě odškodného za noční buzení a zmarněné naděje z nich vyrazit povinnost prodávat mobily s prvním číslem už přednastaveným na dárcovskou SMS pro vhodně vybranou charitu. V Africe. Teroristi by se změnili v dobrodince a v tomto abecedně seřazeném světě by něco připadlo i zoufalcům ze Zairu či Zambezi. Těch potravinových balíčků, čistíren vody a solárních elektráren! Těch škol! A nad vchodem do té největší bude vytesáno Čermákovo telefonní číslo... Na věčnou památku.

***

Hovořím za všechny občany s příjmeními na „A“ či „B“. Za ty, jimž voláte a píšete omylem, v opilosti, bez brejlí.