Zabíjení soudruha pozvedlo České století na novou úroveň

Dosavadní epizody Českého století bylo možno chápat mimo jiné jako cestu po stopách Edvarda Beneše: od jeho oslovení Masarykem přes Mnichov a londýnský exil až po "vítězný" únor. Jednotlivé příběhy, či spíše simultánní šachové partie, jej předvedly zprvu jako druhotného hráče, jenž se vypracoval ve velmistra – o to tragičtější byl mat, který nakonec musel přijmout a jemuž (snad už od začátku hry) nemohl zabránit ani ovlivnit jeho důsledky.

Jaromír Dulava jako Antonín Zápotocký a Jan Budař jako Václav Kopecký.

Studie rozkladu a paranoie

Právě oněmi důsledky se zabývala pátá kapitola – z hlediska Benešova portrétu vlastně jakýsi dovětek k předchozímu. Je to ovšem dovětek, který zpětně přidal význam předchozím epizodám. A zároveň je také filmařsky výrazně převýšil. Studie rozkladu a paranoie se hluboce zatnula do vědomí už úvodním obrazem ze svatovítské katedrály: inaugurovaný komunistický prezident Klement Gottwald v doprovodu své party politických pistolníků nechává sloužit tradiční Te Deum; triumf neomalené nízkosti dosahuje groteskně obludných rozměrů. Neochotně potlačované hulvátství kontrastuje s bezmocnou vznešeností kléru – "třídních nepřátel" a jednoho z blízkých cílů devastujících represí.

To však ještě není nic proti drásavému výjevu, jenž následuje: poprava Milady Horákové, zobrazená v reálném čase, věcně, v celé hrůze. A není to jediná poprava v tomto filmu: jak říká jeho název, půjde tu o zabíjení soudruha, Rudolfa Slánského. Vede k němu přízračná, takřka neuvěřitelná cesta, trýznivá kafkovská hra, kterou sám zabíjený dychtivě rozehrává.

Jiří Vyorálek (Klement Gottwald) a David Novotný (Rudolf Slánský) .

Přesvědčivé výkony tu ve svých rolích podávají Jiří Vyorálek jako Klement Gottwald a David Novotný coby Rudolf Slánský, vynikající je ale i Jan Budař jako hrozivě zákeřný, sprostotou prodchnutý ministr informací Václav Kopecký nebo Radek Holub jako Gottwaldův všehoschopný zeť Alexej Čepička. Ani vypjaté projevy jejich charakterů nesklouzávají ke karikatuře, všichni zůstávají bolestně uvěřitelní – přistoupíme-li samozřejmě na metodu, kterou tvůrci Českého století zvolili. Ta zahrnuje zřetelné přiblížení jazyka i chování postav našim současným zvyklostem, fabulaci a zároveň do jisté míry matoucí "hru na pravdu". Samozřejmě i tato epizoda tudíž může, byť možná méně než ty předchozí, vzbudit debatu ohledně míry své věrnosti historickým faktům.

Falešná stopa hraného dokumentu

Je docela dobře pochopitelné, že České století v někom budí nadšení a jiného rozčiluje – i bez ohledu na politické přesvědčení. Přístup, který režisér Robert Sedláček se scenáristou Pavlem Kosatíkem uplatňují, opravdu nemusí každému vyhovovat. Na vrub tvůrců jde, že zejména v prvních kapitolách někdy nevyslali dostatečně zřetelné signály ohledně toho, co vlastně divákům předestírají: zda se hodlají snažit o věrnou rekonstrukci událostí a přesné vykreslení povah historických osobností, nebo zda nabízejí svou úvahu, fabulaci na dané téma odehranou v mantinelech určitých historických skutečností.

David Novotný jako Rudolf Slánský.

Správná odpověď je jistě ta druhá, přesto se může stát, že třeba důraz kladený na fyzickou podobnost postav s jejich vzory zavede diváky na falešnou stopu "hraného dokumentu". Někdy jsou si filmové postavy snad až příliš podobné na to, že se občas od doložených skutečností "osvobodí" a sehrávají fiktivní etudy. Přinejmenším v Zabíjení soudruha však tyto scény ústrojně zapadají do obrazu vytvořeného před šesti desetiletími skutečnými aktéry. Je možné, ba docela pravděpodobné, že tehdejší politici nepronesli byť jedinou větu přesně tak jako hrdinové Českého století. K děsivým událostem, o nichž se tu hraje, však zcela nepochybně došlo. A předestřená verze jejich zákulisí je působivá, inspirující k přemýšlení.

Neznamená to, že by se Českému století nedalo nic vytknout, týká se to ale spíše počátečních epizod. Je-li v hlavní roli politika, asi se těžko dalo vyhnout pasážím "mluvících hlav" – někdy ale byla jejich koncentrace téměř neúnosná a pokusy o obrazové oživení diskusí (třeba pomocí deště a paraplat) působily lehce zoufale. Stejně tak "osvětové" dialogy, kdy prezident Beneš manželce vypočítává své sourozence nebo když si Kléma s Rudou na povel vyříkávají, jak dlouho už to spolu vlastně táhnou, jsou navzdory závažnosti věci poněkud úsměvné.

Nic to nemění na tom, že nedělní Zabíjení soudruha si zasloužilo diváckou pozornost jako málokterý pořad České televize. Je to film, z něhož mrazí a ani po skončení sledování hned tak nepřestane.