27. března 2010 14:15 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Zabít či nezabít v kanclu
myš, ptá se britský novinář

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Myši (Ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Myši (Ilustrační foto). | foto: Lidové noviny
Ačkoli my, obyvatelé naší kotliny, našich úvalů i našich horstev se staráme o jméno hlavního volebního tahouna jedné z velkých stran, Brusel, eurozónu a nakonec i spoustu čekatelů na důchod (tedy držitelů státních dluhopisů) zajímá úplně jiná otázka: Co s Řeckem?

Protože pod ní se skrývá otázka, která by mohla zneklidňovat nejen tradiční obhájce našich chaloupek, ale snad každého na kontinentu: Co s Německem?

"Evropu opět trápí německá otázka," píše ve Financial Times hlavní politický komentátor Philip Stephens. "Problém, který tak dlouho zneklidňoval kontinent, se jen vrátil v novém převleku. Sousedé Berlína se vždy obávali příliš silného (over-mighty), rozpínavého státu, který opanovával střed Evropy. Teď se musí popasovat s netečným, introvertním Německem. Nepřátelství Angely Merkelové vůči řeckému záchrannému balíčku ukazuje jedno: ať už jde o ekonomiku nebo zahraničí, německá kancléřka mluví jménem národa, který se uzavřel do sebe - který přehodnotil a snížil své pohledávky vůči Evropě. Berlín už nechce platit grandiózní cizí. Koneckonců, proč by měl hrát roli altruisty? Nemůžeme očekávat, že Němci budou platit reparace navždy. Nikdo by se neodvážil žádat Nicolase Sarkozyho či Gordona Browna, aby povýšil evropské zájmy nad své národní."

Dovolíme si podotknout: Ano, to vše je pravda. Německá role na kontinentu se opravdu proměňuje. Ale stejně tak není pochyb že klíčové argumenty pro angažování MMF jsou ryze praktické: kdyby Řecku pomáhala eurozóna, nemá žádné páky, jimiž by si na Aténách dokázala prosadit "plnění" (tedy úspory). MMF to umí. Zvolená cesta má i další zásadní výhodu: nijak nezvýší resentimenty, které by se v případě čistě evropského řešení objevily: tím zlým mužem, který bude Řecko hlídat, bude nenáviděný kapitalista z Washingtonu, nikoli sprostý účetní z Berlína.

Zatímco někteří Evropané se trápí nad Řeckem a Německem (potažmo Itálií a Portugalskem), snad všichni gramotní Američané jsou ponořeni v debatě o Obamově zdravotní reformě. A světe div se, Wall Street Journal na "ObamaCare" nenachází dobrý ani jediný paragraf. Max Boot dovozuje, že Obamův plán ohrozí americkou sílu ve světě: "Spojené státy utrácejí za obranu více (661 miliard dolarů v roce 2009) než zbytek světa dohromady. Ale to je jen almužna ve srovnání s našimi výdaji na tři hlavní nárokové programy, tj. Social Security, Medicare a Medical Combined, které stojí 1380 miliard neboli 35 procent rozpočtu, proti 17 procentům na obranu. A sociální nároky jen dramaticky porostou. Současná suma nepokrytých závazků Social Security a Medicare je 107 bilionů dolarů, tj. sedminásobek objemu naší ekonomiky! "Max Boot naříká nad starými dobrými časy, kdy byly Spojené státy silné. "Je obtížné se teď rozpomenout, ale byly časy, kdy federální vláda vydávala většinu svých peněz na armádu. V roce 1962 byl celý federální rozpočet 106 miliard a z toho 52 miliard, skoro polovina, šlo na obranu. Teprve v roce 1976 nárokové sociální výdaje překročily výdaje na obranu."

Sociální nároky rostou a rostou, ačkoli každý prezident sliboval, že se tak nestane. V roce 1935 Franklin Roosevelt ujistil veřejnost, že nový systém Social Security nepovede k nekontrolovanému růstu výdajů, o třicet let později Lyndon Johnson prohlašoval, že dopad Medicare na daně bude minimální. S ObamaCare to bude ještě horší. "Krach nenastane rychle ani brzy. Zůstaneme silní mnoho příštích let. Ale hledámeli hlavní hrozby, neměli bychom hledět na Čínu, Írán nebo Rusko. Nepřítele známe a jsme to my sami - naše nenasytné požadavky na platby ze sociálních systémů, které ObamaCare ještě vystupňuje."

Zatímco Česko, Evropa i Amerika řeší svá nejzásadnější témata, Financial Times napadl hlodavec. Britský novinář si zde stýská: "Chytil jsem v práci myš, která se loudavě potulovala po mém stole." Dal ji do igelitového sáčku - a strhla se obrovská debata mezi kolegy, co s ní udělat. Všeobecný konsenzus zněl: pustit ji ven na ulici. "Ale myš je přece škůdce a bylo správné ji zabít. Tak jsem na sáček šlápl, abych jí dopřál milosrdnou smrt. Teď se zdá že jsem si znepřátelil úplně každého. Jsem prý krutý antidemokrat. Něco jsem nepochopil, nebo jen udělal chybu?

List je samozřejmě trapně věcný. "To jsou dvě otázky: zda bylo správné zabít myš," osvětlují problém FT, "a zda má člověk brát ohled na to, co si myslí kolegové." Byznysový list schvaluje zabití "přenašeče nemocí", protože "myši jsou nechutné", ale analýza obvykle jemné a citlivé Lucy Kallawayové je mnohem hlubší: "Ukázal jste potenciál vůdce: jste striktně logický, nelítostný a bezcitný!"
Zabití se však mělo udát potichu, na toaletě za zvuků splachovače a tak, aby si ostatní mohli myslet, že si nebohé zvířátko odběhlo hrát na nejbližší dvoreček. A morální poučení? FT nám ukazují klasickou cestu k úspěchu v korporaci: šalbu, klam a přetvářku. Vraždit ano, ale potají!

Petr Kamberský

Autor

Petr Kamberskýpetr.kambersky@lidovky.czČlánky