Kdyby mediálním prostředím nekolovaly nevysvětlitelné „skutečné příběhy“, bylo by na světě mnohem méně veselo. Obdivovatelé strašidelných událostí, milovníci tajných vládních experimentů a cest časem – radujte se! Zlo opět sídlí ve starém, dobrém Rusku. Což je stejně konejšivé zjištění jako všechny ty konspirační teorie o ďábelských piklích ovládajících skrytě naši realitu. Co může totiž v dnešním chaotickém světě uklidňovat víc než představa, že za všechno mohou zlí mimozemšťané, zednáři nebo Václav Klaus nebo že v nějakém zapadákově číhá na nevinné turisty rozpínavé zlo?
Právě z tohoto principu těží nízkorozpočtový horor Záhada Hory mrtvých, který v těchto dnech přichází do českých, kazašských a vietnamských kin (v drtivé většině civilizovaných zemí však putoval rovnou na video). Film režiséra Rennyho Harlina je dílkem ušitým na míru všem divákům, kteří se chtějí v mezích žánru lobotomicky pobavit – a v mezích „konspirační“ reality se mírně znepokojit.
Měli zůstat v Oregonu
Jde o prostinký příběh pětice studentů z univerzity v Oregonu, která se vypraví do severouralských hor, aby za domácí úkol přišla na kloub tamní dávné tragédii. V únoru 1959 tady totiž devět mladých Rusů našlo smrt, jejíž příčiny nebyly nikdy uspokojivě vysvětleny. Průsmyk, ve kterém k neštěstí došlo, dnes nese jméno vedoucího výpravy Igora Djatlova.
Vyšetřování tohoto skutečného dramatu nakonec vyšumělo do ztracena s konstatováním, že události zavinila jakási nespecifikovaná vyšší moc. Spekulovalo se ovšem o tom, že devítka znetvořených mrtvol nalezených v improvizovaném stanovém táboře je výsledkem řádění paranormálních jevů, UFO, sněžného muže či sovětských vojenských vědců.
Kdo se chce popást na hrůzných detailech, může si „Incident v Djatlovově průsmyku“ hravě vygooglovat – a konstatovat, že jeho dokumentace je nesrovnatelně působivější než fikční příběh Záhady Hory mrtvých.
Záhada Hory mrtvýchUSA/Ukrajina/Rusko 2013 |
Záhada Hory mrtvých využívá populární hollywoodský žánrový model, ve kterém se nevinný výlet skupinky dobře naložených mladých lidí obojího pohlaví zvrhne v hororovou vyvražďovačku. Pokud jde o zlo číhající v „exotické“ zemi bývalého sovětského bloku na zvědavce ze Západu, byla tady před osmi lety neméně béčková Jeskyně. Na mysli vám však asi vytane spíš Záhada Blair Witch (1999). Ta je stále velmi působivá díky navenek prostoduchému formálnímu nápadu: vyhlíží totiž jako sestřih „skutečného“ filmového materiálu, který hrdinové o své výpravě natáčeli a který byl náhodou nalezený po jejich zmizení.
Proto se navzájem filmují i protagonisté Záhady Hory mrtvých: v mírně roztřesených záběrech tak sledujete, jak se partička rozjívených amerických hochů a dívek konfrontuje s omšelou postsovětskou realitou, koštuje místní nápoje, nic nezjistí v místním blázinci a posléze lyžmo vyráží do hor... Tam se kochá zasněženou krajinou, flirtuje, nezávazně plká u večerního ohně a nebere vážně výhrůžné drobnosti, předznamenávající finální masakr.
Oťukávací „dokumentární“ část filmu trvá subjektivně nekonečně dlouho, poslední čtvrthodinka je pak jízdou plnou šokujících odhalení a zběsilé akce s (nevalnými) digitálními triky. Zombíci skáčou po stěnách tajného vojenského bunkru a brána času se otevírá silou myšlenky – a tato excitovaná přehlídka žánrových nesmyslů jistě probudí všechny, kdo dosud v teplém pohodlíčku multikina klimbali nad krabicí popcornu.
Vyjedli hitmakerovi mozek?
Zatímco Záhada Blair Witch byla „náhodným“ hitem dvojice neznámých režisérů Daniela Myricka a Eduarda Sáncheze, na Záhadě hory mrtvých je možná nejzajímavější jeho režisér. Renomovaný Renny Harlin je Fin, který se v první polovině 90. let vypracoval v prominentnějšího Hollywooďana; ani pitominy typu pirátské komedie Ostrov hrdlořezů či Záhady Hory mrtvých mu z filmografie nevymažou pokračování Smrtonosné pasti, horolezecký thriller Cliffhanger či drama Dlouhý polibek na dobrou noc. Do rodných mrazivých pustin se ovšem Harlin vypravil už ve svém debutu Arktické peklo (1986). Slušný žánrový snímek vyprávěl o amerických studentech, kteří se během výletu do Finska rozhodnou překročit pro zábavu hranici do sovětské „země zla“…
Zákeřní Rusové jsou zřejmě věční – a Renny Harlin se tak v Záhadě Hory mrtvých cachtá ve stejné řece jako kdysi. Vkročit do ní znovu ve stejném stylu ovšem nedokáže (a patrně ani nechce). Pokud vyloučíme možnost, že si z nás vyhořelý hitmaker ve svém novém filmu dělá legraci, máme tady jako na dlani příběh tvůrce, který prošel stejně hrůznou proměnou jako ve finále jeho hrdinové. Což je na Záhadě hory mrtvých to vůbec nejděsivější.
