12. února 2014 21:51 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Záhadný jezdec
aneb Zemanův Bamberk

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
V roce 1007 tu založil římský král a později císař Jindřich II. biskupství. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V roce 1007 tu založil římský král a později císař Jindřich II. biskupství. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Od Prečanů (viz díl U Schwarzenbergů doma aneb Prečanovi) to není daleko do Bamberku, města tak krásného, že se vůbec nedivím, že sem v polovině 90. let jezdíval známý estét Miloš Zeman. Údajně se tu scházel s jakýmisi česko-švýcarskými šíbry, aby s nimi kul pikle, jak se dostat k moci, ale já tomu nevěřím.

Já myslím, že ho upoutala nádhera a historie toho města, rozkládajícího se jako Řím na sedmi pahorcích, jeho skvostné chrámy a paláce, stejně jako pitoreskní domky na břehu líně tekoucí řeky Regnitz, jejíž vody vše již dávno spláchly a odnesly do zapomnění...

Já myslím, že ho upoutala nádhera a historie toho města.

Bamberk čili německy Bamberg je franské město v severním Bavorsku, k němuž bylo ale přidáno až po napoleonských válkách. Je to město krásné a historické, leteckými bombami neponičené, největší válečné škody si vlastně způsobili Němci sami, když v posledních dnech války nechali vyhodit do vzduchu historické mosty přes onu řeku Pregnitz, což jim stejně nebylo nic platné. Je akorát tak veliké, aby se dalo proběhnout za půl dne, ovšem s tím, že si musíte odpustit muzea, což člověku trhá srdce, ale pokud se chce vrátit večer domů do Prahy, nic jiného mu nezbývá.

Rozkládá se jako Řím na sedmi pahorcích.

V prehistorii se tu vystřídali Kelti, Germáni a Slovani (jméno té řeky je, jak každý slyší, slovanské), pak to tady zalehli Frankové, kteří tu již zůstali. V roce 1007 tu založil římský král a později císař Jindřich II. biskupství, k němuž bylo nutné postavit honosný chrám a přilehlé paláce, tedy říšskou falc, jakési přechodné luxusní bydliště pro stále se přemísťujícího panovníka – u nás je říšská falc v Chebu.

V roce 1007 tu založil římský král a později císař Jindřich II. biskupství.

Katedrála, která zhruba do současné podoby byla vystavěna o dvě stě let později, tedy v první polovině 13. století, dostala jméno po sv. Petrovi, což dokládá římské ambice tohoto města. Leží na mírném kopci, jednom z těch bamberských sedmi, a je monumentální. Když před ní člověk stane, neví, jak ji pohledem uchopit. Její čtyři štíhlé věže v průčelí dodávají dlouhému a robustnímu tělu chrámu lehkost a eleganci, kterou by člověk od osm set let staré stavby asi nečekal. Zvláště tady, hluboce ve střední Evropě, daleko za Alpami, v krajině sice příjemné a vlídné, ne nepodobné té naší, ale přece jen krajině z pohledu civilizovaného světa středomořského barbarské, tedy germánské a teutonské a velmi neantické. Těmito úžasnými stavbami, jež během 13. století vyrostly od Trevírů, přes Mohuč až po Magdeburg a Bamberg, němečtí Germáni vlastně poprvé stanuli po boku evropských kulturních národů. Od římských dob nevznikala na sever od Alp a na východ od Rýna tak působivá a suverénní architektura, která mohla konkurovat i trochu starším chrámům francouzským či španělským. Jsou to stavby ohromující svou strukturou, oblouky, klenbami, perspektivou, křehkou hmotností a uvnitř pak silnou spiritualitou. Jejich portály a vnitřní prostory jsou ozdobené monumentálními plastikami, na které člověk hledí s úžasem nikoli jako na nějaké dávné nesrozumitelné výtvory, ale jako na zpodobnění lidských bytostí, které žily svým životem a měly svou duši a osud.

Když před ní člověk stane, neví, jak ji pohledem uchopit.

Samozřejmě mnohé ze stavebních postupů a tvarů němečtí stavitelé přijali od Francouzů, kde se v cisterciáckých hutích nový stavební sloh, který se pak z románského stylu lámal ke gotice, zrodil. Ale mnohé je autenticky německé, co ve francouzských, stejně jako španělských nebo anglických chrámech, vyrostlých během těch dvou nejkrásnějších evropských století (dvanácté a třinácté), nenajdeme: světské plastiky. Ty nejúžasnější sochy předrenesanční Evropy jsou totiž německé a pochází z první poloviny 13. století. A ty úplně nejkrásnější se nacházejí ve dvou ne úplně velkých městech ne úplně daleko od českých hranic. V durynském Naumburku nad Sálou, kde v katedrále stojí nádherné „sochy zakladatelů“ Ekkeharda a Uty, a právě tady v Bamberku: tzv. Bamberský jezdec, sličný mladík na ušlechtilém koni, který jako nějaký Šemík vyskočil na konzoli připevněnou k pilíři bamberského chrámu. Tam strnul v květnu 1237, kdy byla katedrála dokončena a vysvěcena.

Bamberský jezdec, sličný mladík na ušlechtilém koni.

Kůň postává od té doby nehnutě, ale jednu nohu, levou zadní, má mírně pokrčenu, jako by hrabal v zemi. Je postrojený účelně a vkusně a - aniž bych se v tom vyznal - tak sedlo se mi zdá pohodlné pro obě strany. Jezdec je beze zbraně, v lehkém, ale jistě skvostném oděvu, pravda trochu ženském. Jednou rukou drží uzdu, druhou, pravou si ležérně a švihácky přidržuje poutko pláště. To je gesto, které mě asi uchvacuje nejvíc – ostatně, krásná Uta z Naumburku si podobně nenuceně přidržuje plášť u své rozkošné tváře. To gesto s poutkem je úplně pozemské, nepatetické a civilní a přitom vrcholně elegantní. Kadeře splývavé a jemně se vlnící, nahoře přiražené korunou zřejmě královskou. Také jeho tvář, kterou člověk docení spíše z detailních fotografií (u soch z Naumburku, které stojí v podobné výši, to je stejné), je krásná, mladistvá hlava s ušlechtilými a vážnými rysy s mírně pootevřenými rty, které jako by něco říkaly, co však to bylo, to zůstalo ve věčném tichu.

Jezdec je beze zbraně, v lehkém, ale jistě skvostném oděvu, pravda trochu ženském.

Kdo je tím mladým jezdcem, to je velká záhada kunsthistorická. Přehled hypotéz, otazníků a pokusů o jejich vyluštění poskytuje kunsthistorik a redaktor Peter Kováč v třetím díle svých Stavitelů katedrál: Úsvit renesance, v němž se zabývá „dvorským uměním císaře Fridricha II.“ Je to zajímavé čtení a já dodatečně ta solidně zpracovaná kompedia (Peter Kováč jich vydal už pět dílů) doceňuju.

Tak existuje sympatická hypotéza, že oním jezdcem by mohl být svatý Jiří, ostatně za něj ho vydává i Larousseho Encyklopedie umění středověku (Odeon, 1969). Logika té věci je však podpořena pouze skutečností, že jezdec hlídá chór zasvěcený právě drakobijci. Jenže, kde je pak ten drak? Nebo aspoň kopí? Divný Jiří...

Potom je tu názor, že by mohlo jít o jednoho z biblických králů, kteří se jedou poklonit právě narozenému Ježíškovi. Ale proč je jen jeden? Tři králové vždycky jezdí ve třech...

Zajímavá je hypotéza, že by mohlo jít o Mesiáše, Krále králů, předpověděného ve Starém zákonu (Zj, 19,11 - 16) a výstižně popsaného v Janově Apokalypse, byť by to do té civilní a klidné sochy nikdo neřekl. Jenže jde o to, že nyní ona socha vypadá podstatně jinak, než jak ji viděl středověký člověk. Byla totiž až do poloviny 19. století, kdy byla hygienicky vybílena, polychromovaná! Přičemž barvy, které byly na jemném pískovci naneseny, hýřily pestrou divokostí: kůň byl bílý, mladíkův plášť byl krvavě purpurový, takže vypadal jako „plamen ohně“, koruna a kopyta koně zlatá, oční víčka obou sytě červená... Apokalyptické zjevení!

Přičemž barvy, které byly na jemném pískovci naneseny, hýřily pestrou divokostí.

A pak jsou tu čtyři možnosti, že by mohlo jít o zpodobnění reálných historických osobností. V chronologickém pořadí: císař Konstatin Veliký, římsko-německý císař Jindřich II., uherský král sv. Štěpán a konečně císař Fridrich II. U každého z nich existují dobré důvody pro a stejně tak dobré proti. Zajímavé je, že v letáčku, který jsem si u vchodu chrámu vyzvedl (mají je tam i v češtině) píší jen o sv. Štěpánovi (975 – 1038), patronovi Uherského království. Štěpán čili István, první křesťanský panovník Uher, pokřtěný v Ostřihomi naším sv. Vojtěchem, byl švagrem císaře Jindřicha II., onoho zakladatele bamberského biskupství. Údajně sem do Bambergu přijel za svým vysoce postaveným příbuzným na bujném oři a nejspíše zanechal silný dojem, takže ho mohli dvě stě let nato vytesat do kamene, tedy do pískovce, namalovat, a postavit bez věroučných potíží do kostela, neboť se mezitím (kanonizován byl roku 1038) stal svatým. Přispět k tomu měly i zvláštní vřelé vazby stavitele katedrály, biskupa Ekberta, k Uhrám, neboť jeho sestra Gertruda byla uherská královna a bratr arcibiskup v mocné Kalocze. A vzhledem k tomu, a to už napadá mě, že podstavec pestrobarevné sochy byl ostře zelený, plášť červený a kůň bílý, tedy v uherských barvách, pak, zda se, není co řešit, ano, v Bamberku stojí na koni Maďar!

Jenže i tady jsou výrazná proti: proč skutečně by to měl být právě Maďar...? A další: takhle nebyl svatý Štěpán, původně divoký pohan Vajk, nikdy zobrazován: na všech ostatních vyobrazeních má dlouhé vlasy, vousy, ráz poněkud orientální a divoký, prostě Maďar, nikoli tento jemný dandy. Ani sami Maďaři prý tomu moc nevěří...

S Konstatinem Velikým je to složitá intelektuální hypotéza, v níž hrají role nuance politiky 13. století, kterou určoval permanentní zápas papeže a císaře. Bamberský biskup patřil k přívržencům císaře, tedy Fridricha II., ale zároveň spadal pod kompetenci papeže, který císaře opakovaně exkomunikoval. Dávno mrtvý Konstantin (zemř. 337), první křesťanský panovník antického Říma a patron papežství, jemuž Řím přenechal, měl být symbolickou figurou spojující oba pilíře křesťanské Evropy. Navíc jeho socha v Bamberku měla potvrzovat symbolický nárok na města na „Řím severu“. Ale prý to také většina kunsthistoriků odmítá. Ostatně, kdo viděl ve vatikánských muzeích v Římě tu strašnou císařovu palici, připustí, že tohle Konstatin není.

Pro něj ovšem byly severní části říše jen okrajovou a zřídka navštěvovanou periférií.

Zbývají tedy dva, Jindřich II. a Fridrich II., dva císaři, které od sebe dělí dvě stě let, jeden zakladatel biskupství, druhý významný přispěvatel stavby katedrály, jež byla dokončena onoho roku 1237, tedy za panování Fridrich II. Štaufského (zemřel 1250). Pro něj ovšem byly severní části říše jen okrajovou a zřídka navštěvovanou periférií, neboť svým původem i založením to byl Jižan z Apulie a obojí Sicílie, odkud máme jeho zlatou bulu, byl to poloorientální excentrik a výstřední intelektuál, ostatně jedna z nejzajímavějších osobností křesťanského středověku: známá je jeho kniha o sokolnictví a jeho drastické experimenty, jeden pokus třeba spočíval v tom, že držel novorozeňata (nikoli svá vlastní) několik let v izolace čekaje, jakým jazykem promluví... Pro eventualitu, že by seděl v Bamberku na koni, by mluvily dobré vztahy s biskupem Ekbertem, podpořené slušnou částkou, kterou císař poskytl pro dostavbu chrámu, a pak prý podoba: existuje rytina ze 16. století, která vznikla na základě starší předlohy, a na ní opravdu vypadá Fridrich jako bamberský jezdec. Podle jiných svědectví byl však Fridrich malý a plešatý, měl zarudlou pleť a vůbec nepůsobil přitažlivě... Ale kdo ví. Prý má také připomínat biblického krále Davida, který vjíždí do Jeruzaléma, tak jako se to Fridrichovi bez boje, díky svým dobrým vztahům k muslimům, podařilo v roce 1229, osm let před vztyčením sochy v Bamberku.

Pro Jindřicha II. by mluvila skutečnost, že tady v Bamberku a v tomto kostele zvlášť, je doma.

A na konec Jindřich II. (Heinrich II.), o dvě stě starší Fridrichův předchůdce (zemřel roku 1024), poslední panovník z tzv. otonské dynastie, jak se kvůli výskytu jména Ota (německy Otto) tihle saští Liudolfingové také nazývají. Trochu se, z titulu své funkce, vměšoval do českých záležitostí, které byly tehdy, na začátku 11. století, velmi rozhárané, což byl spíše obvyklý stav: jeden Přemyslovec šel tvrdě po druhém, čehož využil polský Boleslav Chrabrý, jenž obsadil Moravu a už už by připojil Čechy k Polsku, což se ovšem v říši nezdálo příliš vhodné a žádoucí. Jindřich II. dokonce roku 1004 potvrdil na knížecím stolci jistého Vladivoje, který si o to přími u něj řekl, ale když se tento záhadný alkoholik po roce upil, pomohl ke knížecím titulu zpět nešťastnému knížeti Jaromírovi, které ho tím ovšem nečekal lepší osud (viz níže).

Leží pod skvostným pozdně gotickým náhrobkem po boku své ženy Kunhuty (Kunigundy).

Pro Jindřicha II. by mluvila skutečnost, že tady v Bamberku a v tomto kostele zvlášť, je doma: založil tu biskupství a tedy i chrám, nechal tu vystavět falc, na níž často pobýval. A především je tu v chrámu, pár metrů od sochy jezdce, před oltářem, pohřben. Leží pod skvostným pozdně gotickým náhrobkem (dílo sochaře Tilmana Riemenschneidera, současníka Dürerova) po boku své ženy Kunhuty (Kunigundy), jejíž pěkně barokní socha stojí na mostě před unikátní bamberskou radnicí dole ve městě. Císařská dvojice byla nedlouho po smrti svatořečena, nejprve Jindřich (1146), pak Kunhuta (1200); přispěla k tomu i jejich bezdětnost, která byla vyložena jako počestnost. Prý se již před sňatkem domluvili na celibátu a úmluvu poctivě celý život dodržovali, sounáležíce k sobě jako bratr a sestra. Kunhuta přitom měla namále, když byla obviněna nepřáteli a klevetníky z nevěry, takže musela, či snad dobrovolně k tomu přivolila, podstoupit Boží soud čili ordálii. Musela se chudák bosou nohou projít po patnácti rozžhavených lopatách či snad radlicích. Prošla se po nich jako by to byly studené dlaždice... Výjev je znázorněn v postranním reliéfu sarkofágu.

Musela se chudák bosou nohou projít po patnácti rožhavených lopatách.

Ale ani o císaři Jindřichovi II. nelze s jistotou, dokonce ani s pravděpodobností, říci, že by on byl tím elegantní jezdcem. Mluví proti tomu fakt, že na vstupním portálu katedrály, na tzv. Adamově bráně, je Jindřich vypodobněn jako vousatý muž středních let, tedy jako "klasický" císař. Přitom obě sochy vznikaly zhruba ve stejné době, takže by bylo nelogické, kdyby na jedné byl jako starší důstojný muž, na druhé bezvousý mladíček...

A tak dál. Kdo ví? Co si asi tak o tom myslel budoucí prezident Zeman, kterému tady v Bamberku zajisté nemohl klenot středověkého umění uniknout? Zda-li nad tím hloubal cestou z Bamberka a obracel se na své kolegy ze sociální demokracie, s nimiž tuto záhadu řešil. Možná by k ní měl co říci ještě dnes.

Její pěkně barokní socha stojí na mostě před unikátní bamberskou radnicí.

Stanuv v bamberské katedrále sv. Petra před hrobkou císaře Jindřicha, vzpomněl jsem si na jeho českého chráněnce, Přemyslovce Jaromíra a vytanula mi vzpomínka na jeden rozhlasový fejeton, který jsem o jeho osudu před pár lety sepsal. Kdy zase budu mít příležitost si na něj vzpomenout a vy si o jeho osudu můžete cosi přečíst? Ale nemusíte.

Utrpení knížete Jaromíra

Kdybych měl odpovídat v anketě, jaká já moje oblíbená postava staré české historie, neodpověděl bych, ale kdybych přece musel, pak bych řekl: přemyslovský kníže Jaromír.

Mohl by být patronem všech nešťastníků, kteří se do vysoké politiky zapletli jaksi mimo svou vůli, v jeho případě to bylo tím, že byl do oněch sfér zrozen, i když by si třeba přál vést pokojný a nenápadný život v ústraní. Ale kdo ví? O Jaromírových názorech, zájmech a zálibách toho historické prameny příliš neuvádějí, zato zaznamenávají samé hrůzy, ukrutenství a rány osudu, které tento prostřední ze synů Boleslava II. Pobožného musel podstoupit.

Co se tehdy, to znamená na začátku 11. století, v Čechách dělo, by mohlo sloužit jako předloha nejkrvavějších gangsterek a mít nějakého českého Shakespeara, vydalo by to na cyklus děsivých historických dramat. Postava Jaromíra by jimi procházela v krví zbroceném rouchu, pahýly by šmátrala v temnotách a v blankversu by volala ó běda, ó běda.

Ubohý Jaromír: prostřední ze synů Boleslava II. Pobožného, mladší bratr Boleslava III. Ryšavého, starší bratr Oldřicha. Bratr Boleslav jej nechal vykastrovat, což se dělo v raném středověku brutálně jednoduchým způsobem, mezi kameny. Bratr Oldřich ho připravil o oči, což jistě také nebyl šetrný chirurgický zákrok.

Knížetem byl celkem třikrát, poprvé na začátku roku 1003, ale sotva se tak stalo (a historici nemají zcela jasno, zda se tak skutečně stalo) musel Jaromír prchat před svým bratrem Boleslavem III., předtím vypuzeným a Poláky zase dosazeným.

Ryšavec však sotva stačil povraždit konkurenční Vršovce, ne však všechny, a už opět byl vyhnán ze země, prchnul ke svému chráněnci Boleslavu Chrabrému, který ho však nechal - co jiného - oslepit. Zemřel ve vězení v Krakově o třicet let později a nijak ho nelitujeme.

Polský panovník, po matce ostatně Přemyslovec, nejspíš v Čechách chvíli vládl. Jenže bylo to pro něj přece jen velké sousto, které nemohl jen tak přejít německý král, pozdější císař Jindřich II. S jeho diskrétní pomocí se Jaromír mohl v září roku 1004 vrátit na knížecí stolec, čímž jsme buď bohužel přišli, nebo byli naštěstí ušetřeni (to podle toho, jak se na věc díváme) společného státu s bratry Poláky, rovněž žádnými holoubaty.

Kosmas o sto let později píše, že Jaromír se zachoval velkoryse, slíbil, že se nebude nikomu mstít, a skutečně se zdá, že osm let jeho vlády proběhlo bez nějakých dramatických událostí, což bylo po několika letech nepřetržitých ukrutností a zmatků mimořádné.

Je tu však bizarní událost, se kterou si historici nevědí rady, mluví se o ní jako o "pohanění Jaromíra", neví se však, kdy k němu mělo dojít, ba zda dokonce, nejde o výmysl Kosmův, který jej však líčí tak přesvědčivě a obšírně - a především zapadá do kontextu Jaromírových muk, že mu lze snad i věřit.

K té události mělo dojít na lovu na vrchu Velíz. Ubohého Přemyslovce snad přepadli zbylí Vršovci, "rozpálili se vínem" - píše Kosmas, "uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána." Celého "od much zle poštípaného" Jaromíra zachránil prý jakýsi Hovora, který za to dostal Zbečno.

Tím ale Jaromírovo martyrium ještě nekončí: v srpnu roku 1012 je svržen mladším bratrem Oldřichem, ano, tím, co uviděl na lovu sličnou Boženu, oslepen a vyhnán ze země. Prchne k císaři Jindřichovi, ten mu však nepomůže, ale nechá ho věznit v dalekém Utrechtu.

Teprve po Oldřichově smrti v listopadu 1034 se může vykleštěný, slepý a mnohokrát pohaněný Jaromír vrátit do Čech: je nejstarším z knížecího rodu, měl by tedy převzít vládu, ale on udělá rozumnou věc - předá ji synovci Břetislavovi a ještě před tím nad hrobem bratra Oldřicha pronese řeč, v níž mu odpustí, neboť prý věří "že bys mi zrak chtěl navrátit, kdybys jen mohl, když nahé jsou a odkryté tvoje skutky, ať dobré, či zlé".

Ani tato dojemná slova, interpretovaná bez záruky Kosmou, však nestačila obměkčit osud: Jaromír byl rok na to zabit obzvláště potupným, a myslím, že i z perspektivy vraha nechutným, způsobem, který decentně popisuje opět Kosmas: "sedě na latríně, když si vyprazdňoval břich, proklál ho vrah ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních."

Na jednoho člověka toho věru nebylo málo.

A tak věnujte vzpomínku jednomu z našich panovníků, který možná, kdoví, si v poslední chvíli, "sedě na latríně", říkal, mě-li to všechno zapotřebí.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 3Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.