Často si to však centrální orgány uvědomí či připustí až v extrémních situacích typu útoku ve Žďáru nad Sázavou nebo usmrcení policistky v Kostelci nad Labem – jeho pachatelem byl mladík, který dříve opakovaně sedl za volant bez řidičského průkazu. Nedivte se pak, že i na základě těchto zkušeností, voláme po tom, aby se do legislativy vrátil institut zákazu pobytu. Jako nástroj pro vedení města a obcí ve vztahu k osobám, které se dopouštějí opakovaných přestupků a peněžité sankce z nich plynoucí neplatí. Často na to totiž jednoduše nemají, bývají bez práce a bez peněz nebo pobírají sociální dávky.
Zákonem daná bezzubost
Města a obce nemají v současné době proti bagatelní kriminalitě účinný nástroj. Z nového znění přestupkového zákona byl totiž vypuštěn zákaz pobytu. A to přes to, že se tato sankce do tuzemského právního řádu dostala teprve s účinností od ledna 2013. Argumentace předkladatelů změny legislativy se přitom jeví jako dost neurčitá a obecná, tvůrci novely, odkazují na možnost porušení svobody pohybu a pobytu. Není to ale tak, že lidé, kteří opakovaně páchají přestupky, omezují svobodu druhých? A ohrožují jejich bezpečnost? Mají snad být ti slušní trestáni za to, že na ty, kteří pravidla nerespektují, nemají samosprávy páku a jejich zákonem posvěcená bezzubost vede sociálně slabé obyvatele k pocitu beztrestnosti?
Kam s nimi
Přestože je bagatelní kriminalita velmi rozšířená, jde o podceňovaný a opomíjený jev. Rozumí se jím stav, kdy lidé, kteří spáchají přestupek, neplatí pokuty a není nástroj, jak je vymoci. Zvyšování pokut nefunguje. Jen vede k tomu, že výše nevymožených sankcí roste a skupina lidí, kteří mají pocit beztrestnosti, protože nemají z čeho sankci zaplatit, se zvětšuje. Stejně, jako roste jejich zadluženost. Nabízí se tak Nerudovská otázka Kam s nimi? My na ni odpovídáme: Zakázat jim pobyt. Jsme přesvědčení, že tato nepeněžní sankce by byla daleko efektivnější. I třeba proto, že se obyvatelé České republiky obecně neradi stěhují.
Vymahatelnost práva
Nebudu se zaobírat tím, že se tuzemská legislativa neustále mění, zákonodárci bývají kreativní a představitelé samospráv proto často volají: Zastavme legislativní smršť! I to vede k tomu, že to s vymahatelností práva u nás bývá všelijaké. Protože – zjednodušeně řečeno – kdo se v tom má vyznat? Když se s neustále novou právní úpravou ve městech a obcích srovnáme, naučíme se ji efektivně využívat, objeví se další změna. Tak to bylo, jak jsem psal dříve, právě se zákazem pobytu. Zřejmě zde sehrály roli i poněkud liché obavy státu, že by samosprávy daný institut zneužívaly. K tomu lze říct jen to: Vždyť se tolik nevyužíval, vnímali jsme ho jako krajní řešení, nicméně nástroj, který mohl efektivně fungovat. Tak nám ho stát sebral. Zřejmě nechce, abychom byli na straně obětí přestupků, a to i přes to, že jim prokazatelně ti, co je páchají, působí majetkovou i psychickou újmu.
Hlasité extrémy
Takový přístup však hrozí tím, že si ti, kteří se chovají podle práva, zákonitě položí otázky: Proč to děláme, když jiným prochází nerespektování zákonů? Proč s tím vedení města či obce, kde žiji, něco neudělá? Proč nesjedná pořádek?
Milý občane, tento poslední odstavec, ber, prosím, trochu s nadsázkou. Tedy: Věz, že my z radnic bychom rádi něco udělali. Jenže nemůžeme. Možný nástroj nám změna přestupkového zákona vzala. Takže pokud ses stal obětí opakovaného přestupku a chceš situaci změnit, musíš se obrátit na zákonodárce. Ale neboj, oni ti budou rozumět. Zvlášť když přestaneš být solidární a dáš přednost krajním názorům. Na extrémy se totiž u nás slyší. Škoda, že se daleko méně slyší na to, že jim lze také předcházet.
Antonín Kuchař, místostarosta Kyjova, Sedmadvacítka nezávislých
