Co se vám nelíbí?
Překvapilo mě a nelíbilo se mi předvánoční vystoupení poslanců, kteří požádali pro radu o další tři miliony ze státního rozpočtu na monitoring internetu. Když se o tomto monitoringu začalo na začátku roku 2009 mluvit, tvrdili ti, kdo chtěli přiřadit monitoring Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, že to zvládne se stávajícím rozpočtem. My jsme říkali, že to fyzicky nejde, že monitoring rada buď dělat nebude, nebo na to bude potřebovat peníze. Které ve státním rozpočtu nejsou. Proč je brát lidem z kapes, když se to dá udělat jinak?
Jak?
Od začátku jsme říkali, že navrhujeme jiný, samoregulační způsob. Směrnice přesně neříká, jak má stát dohled nad internetovým vysíláním zajistit. Dá se to vyřešit regulací i samoregulací. V intencích navrhovaného zákona se regulace týká internetových médií poskytujících nelineární videoobsah na vyžádání, který nemá povahu uživatelsky šířeného videa. Takových médií není na českém internetu zase tolik. A jsou takového charakteru, že se to dá ohlídat. Co je závadný obsah z hlediska směrnice? Podle mě je to takový obsah, který se v běžné televizi nedá vysílat ani po 22. hodině. To je z mého pohledu jen tvrdé porno. Jenže to je jádro problému, protože na jeho určení není manuál. Co je to tvrdé porno? Kdo to určí? Musí to řešit soud.
Přístup k takovým videím by navíc měl být selektivní a za to, zda jsou eventuálně přístupná dětem, odpovídají rodiče.
Na druhou stranu evropská směrnice požaduje, aby služba, jejíž obsah může narušit zdravý rozvoj dětí a mladistvých zejména pornografií a samoúčelným zobrazováním násilí, byla dostupná jen tak, aby tento obsah nemohli děti či mladiství sledovat...
To je v pořádku, ale jak to má médium udělat, pokud nemá přestat vysílat? V návrhu zákona není definováno, jak mají média přístupu dětí k závadnému obsahu zabránit, to je v dikci média. Ale internetová média nevědí, jak to udělat.
Je mnoho sítí i nekomerčního charakteru (blogy, sdílená videa), kde porno je, byť je tam provozovatel neumístil. Zodpovídá za ně? Co s tím? Jak se to bude řešit? A dál: směrnice se vztahuje pouze na členské země Evropské unie, ne na YouTube, Google a spol., což nejsou evropské kanály. Podle mého názoru je pak jen otázkou času, než se někdo obrátí na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
Jak si tedy ochranu dětí na internetu představujete?
Skutečnost, že audiovizuální či obchodní sdělení nesmějí fyzicky nebo mravně ohrožovat děti a mladistvé, je standardní věc, kterou řeší i klasický obchodní zákoník. Pokud existují veřejně přístupné weby podnikající v Česku, které toto pravidlo porušují, mají už dávno fungovat orgány v trestním řízení. Ať ten web zakážou. Rada ho nezakáže. Čili ošetřeme si co nejlevněji, co ošetřit lze, a co se nedá ošetřit, ať si pohlídají rodiče.
Vracíme se k otázce, jak takový web "znepřístupnit", čili jak zamezit přístupu nezletilých k jeho obsahu.
To je právě ono. Zákon začne platit v dohledné době a návod, který by říkal, jak to mají média udělat, neexistuje. Vnímání lechtivého videa je pokaždé někde jinde. Další nerovnováhou je, provozuje-li někdo komerční web, jehož součástí jsou sdílená videa. Na komerční obsah se bude regulace vztahovat, na sdílená videa ne. Zákon je prostě děravý, protože nepojímá internet jako celek, navíc selektuje jen část videoobsahu. Připadá mi to podivné. Abych to shrnula, návrh zákona platí jen pro poskytovatele videoobsahu na vyžádání a platí pro weby, které jsou katalogizované a komerčního charakteru. Přičemž je závazný i pro videoreklamu, která je na tyto weby vložena. Neplatí ale pro weby se sdíleným obsahem. Co se stane, když na statické stránce bude videoreklama s videem, které neodpovídá regulím? To nevím.
Nestačí upozornění, že ty a ty stránky jsou přístupné až od osmnácti?
Disclaimer? Co jsem se dozvěděla od ministerstva kultury i právníků, tak to není ta správná metoda. Ale třeba se pletu.
Samotný pojem na vyžádání také není dostatečný? Když o něco žádám, mohu při tom doložit, i co jsem zač – jinými slovy se registrovat...
Ne, na vyžádání v tomto případě znamená jen to, že na nějaké video kliknete, že uděláte nějakou reakci. Požadavek na registraci všech uživatelů internetu a selektování jejich přístupů k jednotlivým stránkám už tu také zazněl, mluvil o něm předchozí předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Václav Žák. Ale v praxi si to neumím představit.
Bráníte se dohledu rady, ale pokud se nemýlím, ona už internet monitoruje.
Ano, sleduje lineární vysílání, jako provozuje například Óčko nebo Z1. To je jiný typ služby. Lineární on-line vysílání je takové, které nelze vrátit nazpět a zároveň je nelze vyžádat, například televizní přenos. Je jen ten jeden unikátní. Lineární služby podchycuje už stávající zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tam není problém. Ten vzniká u služeb na vyžádání (video on demand). Podle dikce navrhovaného zákona monitoruje obsah audiovizuálních služeb na vyžádání rada, rada ukládá sankce a spolupracuje v oblasti regulace těchto služeb s případným samoregulátorem. Ale není tam povinnost, že s námi musí spolupracovat.
Možná proto, že zákonodárci měli obavu, aby samoregulátor namísto ochrany veřejnosti neposkytoval spíš alibi provozovatelům vysílání. Podobně bývá občas kritizována i Rada pro reklamu coby samoregulační nástroj reklamního průmyslu – že chrání víc své členy než veřejnost.
Oboje je stejně důležité. Všichni, kdo podnikají na tomto trhu, chtějí podnikat a nechtějí mít problémy. Na druhou stranu musí existovat ochrana dětí, mladistvých, ale i ostatních konzumentů médií například před klamavou reklamou nebo nekalou soutěží. S těmito úkoly se musí umět vyrovnat každá profesní organizace a skloubit ochranu svých členů s ochranou trhu jako takového. My už zkušenost máme, coby Sdružení pro internetovou reklamu zajišťujeme samoregulaci například v oblasti displejové reklamy. Na internetu bývá problém s některými reklamními formáty – například s takzvanými vyskakovacími okny nebo s tím, že některé inzeráty nejdou zavřít. Dnes existují standardy reklamních formátů, které definují technologicky nezávadnou reklamu, a když nám někdo zavolá, že na tom či onom webu je přesto inzerce, která těmto standardům neodpovídá, tak to řešíme. Jsou zde nastavena samoregulační pravidla, sdružení má svůj kodex chování, funguje samoregulační komise, která má systém kolektivního rozhodování, a všichni chápou, že nemohou existovat excesy.
Kolik stížností zhruba zaznamenáváte?
Komunikuji s Asociací direct-marketingových agentur, s Radou pro reklamu i s dalšími institucemi a přijde mi, že u nás máme stížností asi nejmíň. Ale je potřeba si uvědomit, že například v případě obsahu závadného pro děti záleží nejvíc na rodičích, aby si ohlídali, co jejich děti na internetu dělají. Posadím-li k internetu sedmileté dítě a nevím přitom, co tam dělá, je to můj problém coby rodiče.
V tomhle směru ale rodiče zatím moc nefungují. Podle výzkumu společnosti Mediaresearch sice hlídají, na co se jejich děti dívají v televizi, ale internet hlídají daleko méně.
A víte proč? Protože televizi ti rodiče na rozdíl od internetu rozumějí. Dokud bude platit, že děti dokáží hacknout školní počítač, protože jsou počítačově gramotnější než jejich učitelé, tak je něco špatně.
I když zákon kritizujete, je pravděpodobné, že začne platit. Jak se s ním chcete vyrovnat?
Existují dvě řešení. Zaprvé zákon předělat čili novelizovat. Předělávat se teď asi nebude, ale novelizace jej čeká určitě. To ale nezáleží na mě, nýbrž na zákonodárcích. Zadruhé, když začne platit, musíme se připravit na to, co v něm bude odsouhlaseno. To platí jak pro Sdružení pro internetovou reklamu, tak pro Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. V tom případě potřebujeme návod, jak se podle něj chovat. A ten neexistuje.
Jenže rada už několikrát uvedla, že nemůže dopředu nařizovat médiím, co a jak mají vysílat. Byla by to cenzura a ta je zakázána.
Ale až nabude zákon platnost, první, co internetová média udělají, bude, že se zeptají, co mají dělat. Jaký obsah je nezávadný a jak znepřístupnit ten závadný. Buď rada odpoví, nebo neodpoví. Pokud neodpoví, pak při prvním konfliktu budou rozhodovat soudy, což je asi ta nejhorší varianta pro všechny. Pokud to půjde cestou soudů, mají na ně peníze jen velká média. Malá skončí. Rada má právo udělovat pokuty jeden až dva miliony. Přitom ale nemá transparentní rozhodování. Navíc si vůbec nedovedu představit, jak bude provádět monitoring v praxi? Posadí dvacet lidí k počítačům a bude monitorovat celý český internet?
Co když bude prostě jen reagovat na stížnosti, které se k ní dostanou?
Ale pak tu bude nerovná soutěž, protože sledovanější média logicky zaznamenávají víc stížností na svou činnost, než ta méně sledovaná. Navíc rada má v zákoně povinnost monitorovat, nikoli povinnost přijímat a řešit stížnosti. Kdyby šlo jen o řešení stížností, tak úlohu rady chápu, ale v zákoně je něco jiného. Má zkušenost s monitoringem televizního vysílání, jenže srovnávat monitoring televize a internetu, to je jako srovnávat cestu do Horní Dolní s cestou do Paříže.
