Zákon platí i v Plzni

Plzeňský primátor Pavel Rödl pochod zakázal. Ještě žijící oběti nacismu nebudou uraženy maršem na výročí židovských transportů z města, pochodem mířícím zrovna kolem synagogy. To je jasné plus zákazu a za to můžeme zatleskat. Ale shromažďovací zákon zaplakal. Jím stanovená lhůta uplynula už před dvěma měsíci. Jistě, i pražský pochod neonacistů byl v listopadu zakázán na poslední chvíli, ale kvůli formální chybě svolavatele, takže to bylo podle zákona. V Plzni ne, to je hlavní rozdíl. Ani ve vypjatých chvílích a pod tlakem politické objednávky nesmíme pouštět ze zřetele, že zákon platí pro každého. Jinak se probereme někde v Rusku.

Kde vlastně problém vznikl? Ani tu není odpověď jednoznačná. Podle aktivistů je na vině plzeňský úředník, který oznámení v listopadu přebíral a chybně vyhodnotil. Kdyby během tří dnů prokoukl, oč ve skutečnosti jde, mohl být vydán zákaz zákonný. Jenže hned je tu námitka: kdyby byl už v listopadu vydán zákonný zákaz, pořadatelé by se včas zařídili jinak. Podobně je to s primátorem: kdyby pochod nezakázal, neonacisté by se dnes sice naparovali, ale zároveň by se jiní nemuseli bát, že ten klacek o dvou koncích dopadne třeba na technoparty.

Ty úvahy mají svůj užitek. Srovnámeli, jaké chyby dělali úředníci před deseti patnácti lety, když holé lebky volně hajlovaly, s dneškem, vidíme velký pokrok. Dobrá zpráva tedy zní, že úřady se učí a příště už snad předem rozpoznají, že „pochod za svobodu“ pořádaný na výročí genocidy nějak smrdí.

Jenže ty úvahy mají i odvrácenou stranu. Odkud se berou sílící řady mladých národovců? Někdejší holé lebky jsou dnes vystřídány kultivovanými středoškoláky, jejichž třetina v anketě odpovídá, že ve škole nechce Romy. Tito lidé, hledající řád a hierarchii, mají po neřádném, ba ilegálním zákazu pochodu na své straně další argument: stát, aby nás zastavil, musel porušit zákon. A na tenhle vzdor holky letí, ne? V tom se úřady mají ještě co učit.