Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Zápisky karlovarského novice

Kultura

  21:38
Na festivalu ve Varech jsem letos poprvé, před lety jsem neměl čas, pak, když sem začali jezdit prakticky všichni, jsem se rozhodl být tím jediným chlapíkem, který na festival nejezdí. Ale to je vlastně taky jenom póza. Jak jste asi pochopili, přehodnotil jsem to stanovisko, jistou úlohu v tom sehrál i instrukce udílející nadřízený. Nicméně - moje identita srážku s festivalovou skutečností přežila zatím bez úhony.

Komu asi patří tyto festivalové nohy? foto:  František Vlček, Lidové noviny

Sestup do foyer hlavního sálu hotelu Thermal, kde v pátek proběhlo slavnostní zahájení, mi připravil menší šok - bylo to jako pád do českého žita. Po kratší aklimatizaci ale bylo možné najít i lidi spřízněnější, duchem i jaksi třídně.

Od zahajovacích ceremoniálů má cenu očekávat jediné - že je bude možné přežít. A ten páteční se přežít dal, dokonce bez větších bolestí. Na úvod multimediální show s baletícími ufonkami, vypadaly jako kombinace Vetřelce a Majky z Gurunu, k obou těm postavám jsem měl v různých obdobích svého života docela silný vztah, takže v pořádku.

Judi Denchová, která dostala cenu, měla úroveň. Když jsem z hotelu prchal napsat zprávu do novin, nějaká paní v hloučku zvědavců u červeného koberce zvolala "artísty vychóďat". Cítil jsem se polichocen.

Herečka Judi Denchová převzala Křišťálový glóbus za přinos světové kinematografii.

Taky byl zahajovací večírek, soudě podle obsahu internetových diskusí, představa karlovarských parties hodně stimuluje lidovou imaginaci. Spíš neprávem. Atmosféra trochu mdlá a trochu v křeči, skleněná palmy či co to bylo ve velkém sále, jídlo, pití. Určitě ne ten typ akce, během níž je člověk svědkem zrodu legendy.

Ondřej Štindl

Ondřej Štindl

Redaktor kulturní rubriky Lidových novin, držitel ceny Český lev za scénář k filmovému dramatu Pouta.

První soutěžní film byla francouzská komedie Prázdniny u moře, dlouholetá (dnes již bývalá) umělecká ředitelka v úvodu řekla, že komedie byla na začátek přehlídky vybraná záměrně, festivalovým snímkům se obecně vytýkají chmurná, tíživá témata a Karlovy Vary chtěly jít proti tomuhle trendu.

Nápad to byl od vedení festivalu ušlechtilý, škoda jenom, že Prázdniny u moře nejsou nijak třeskutá legrace. Ve filmu se skoro nemluví, střídají se gagy s několika skupinami rekreantů, ne dost anarchické a intuitivní, aby to připomínalo klasickou grotesku, timing režiséra Pascala Rabatého je taky trochu zpomalený.

Na to, aby se film dal připodobnit k ultra suché a natahované legraci filmů Akiho Kaurismäkiho, na nějž se tvůrce v úvodu odvolával, se zas herci trochu moc kroutí a šklebí. Tak pět dobrých fórů v tom filmu ale je, na dobrý kraťas by to stačilo, na ploše sedmasedmdesáti minut, ale Rabatého film spíš než prázdniny u moře místy připomínal procházku po poušti.

Druhý soutěžní snímek - španělský Neměj strach - už byl co do tématu čistá festivalovština - zneužívané se děti. Točit o nich mi dneska přijde jako varianta sázky na jistotu - taky se to dělá hodně často. Ty snímky se navíc těžko kritizují, všichni přece pro děti chceme jenom to nejlepší, oceňujeme dobré úmysly a tak dále a tak podobně.

V Neměj strach se šestiletá holčička stane obětí svého středostavovského otce, film ji pak sleduje až do dob časné dospělosti. Snímek ale působí jako kultivované osvětové dílo - ukáže se problém, popíše se problém, občas k němu někdo něco řekne (promluvy členů terapeutické skupiny, již hrdinka navštěvuje).

Kamera utkvívá na nešťastné protagonistce, prakticky se od ní nehne. Stejně z ní tak ale neudělá plnohodnotnou postavu, zůstane figurou, kauzou, spíš předmětem rozboru na psychologické konferenci, než hrdinkou dramatického díla. Bylo to trochu, jako kdyby mi někdo pomalu a důrazně předčítal článek, jejž už mám ale zdřívějška načtený.

Hlavní událostí soboty ale byla světová premiéra restaurované verze Vláčilovy Markety Lazarové, uvedla ji Magdalena Vašáryová - docela jímavě. Pak se na pódiu ještě trochu zdlouhavě žertovalo o sponzorech obnovy.. No nic.

No a potom ty necelé tři hodiny kinematografie. V digitální kvalitě a na velkém plátně Markéta vypadá a zní skutečně monumentálně, nebude se teď o Vláčilově díle rozepisovat, snad jenom to, že ten - podle výsledků jedné ankety - nejlepší český film všech dob, jde důsledně proti všemu, co si dnes představujeme pod pojmem českost ve filmu. Něčím mě strhl, v něčem se vzpíral, vidět by ho ale měl každý. Skutečně.

Jinak meteorologické podmínky proměnlivé, kvalita lázeňských oplatek stabilně dobrá. Zítra se zas ozvu.