Sestup do foyer hlavního sálu hotelu Thermal, kde v pátek proběhlo slavnostní zahájení, mi připravil menší šok - bylo to jako pád do českého žita. Po kratší aklimatizaci ale bylo možné najít i lidi spřízněnější, duchem i jaksi třídně.
Od zahajovacích ceremoniálů má cenu očekávat jediné - že je bude možné přežít. A ten páteční se přežít dal, dokonce bez větších bolestí. Na úvod multimediální show s baletícími ufonkami, vypadaly jako kombinace Vetřelce a Majky z Gurunu, k obou těm postavám jsem měl v různých obdobích svého života docela silný vztah, takže v pořádku.
Judi Denchová, která dostala cenu, měla úroveň. Když jsem z hotelu prchal napsat zprávu do novin, nějaká paní v hloučku zvědavců u červeného koberce zvolala "artísty vychóďat". Cítil jsem se polichocen.
Taky byl zahajovací večírek, soudě podle obsahu internetových diskusí, představa karlovarských parties hodně stimuluje lidovou imaginaci. Spíš neprávem. Atmosféra trochu mdlá a trochu v křeči, skleněná palmy či co to bylo ve velkém sále, jídlo, pití. Určitě ne ten typ akce, během níž je člověk svědkem zrodu legendy.
Ondřej Štindl
|
První soutěžní film byla francouzská komedie Prázdniny u moře, dlouholetá (dnes již bývalá) umělecká ředitelka v úvodu řekla, že komedie byla na začátek přehlídky vybraná záměrně, festivalovým snímkům se obecně vytýkají chmurná, tíživá témata a Karlovy Vary chtěly jít proti tomuhle trendu.
Nápad to byl od vedení festivalu ušlechtilý, škoda jenom, že Prázdniny u moře nejsou nijak třeskutá legrace. Ve filmu se skoro nemluví, střídají se gagy s několika skupinami rekreantů, ne dost anarchické a intuitivní, aby to připomínalo klasickou grotesku, timing režiséra Pascala Rabatého je taky trochu zpomalený.
Na to, aby se film dal připodobnit k ultra suché a natahované legraci filmů Akiho Kaurismäkiho, na nějž se tvůrce v úvodu odvolával, se zas herci trochu moc kroutí a šklebí. Tak pět dobrých fórů v tom filmu ale je, na dobrý kraťas by to stačilo, na ploše sedmasedmdesáti minut, ale Rabatého film spíš než prázdniny u moře místy připomínal procházku po poušti.
Druhý soutěžní snímek - španělský Neměj strach - už byl co do tématu čistá festivalovština - zneužívané se děti. Točit o nich mi dneska přijde jako varianta sázky na jistotu - taky se to dělá hodně často. Ty snímky se navíc těžko kritizují, všichni přece pro děti chceme jenom to nejlepší, oceňujeme dobré úmysly a tak dále a tak podobně.
V Neměj strach se šestiletá holčička stane obětí svého středostavovského otce, film ji pak sleduje až do dob časné dospělosti. Snímek ale působí jako kultivované osvětové dílo - ukáže se problém, popíše se problém, občas k němu někdo něco řekne (promluvy členů terapeutické skupiny, již hrdinka navštěvuje).
Kamera utkvívá na nešťastné protagonistce, prakticky se od ní nehne. Stejně z ní tak ale neudělá plnohodnotnou postavu, zůstane figurou, kauzou, spíš předmětem rozboru na psychologické konferenci, než hrdinkou dramatického díla. Bylo to trochu, jako kdyby mi někdo pomalu a důrazně předčítal článek, jejž už mám ale zdřívějška načtený.
Hlavní událostí soboty ale byla světová premiéra restaurované verze Vláčilovy Markety Lazarové, uvedla ji Magdalena Vašáryová - docela jímavě. Pak se na pódiu ještě trochu zdlouhavě žertovalo o sponzorech obnovy.. No nic.
No a potom ty necelé tři hodiny kinematografie. V digitální kvalitě a na velkém plátně Markéta vypadá a zní skutečně monumentálně, nebude se teď o Vláčilově díle rozepisovat, snad jenom to, že ten - podle výsledků jedné ankety - nejlepší český film všech dob, jde důsledně proti všemu, co si dnes představujeme pod pojmem českost ve filmu. Něčím mě strhl, v něčem se vzpíral, vidět by ho ale měl každý. Skutečně.
Jinak meteorologické podmínky proměnlivé, kvalita lázeňských oplatek stabilně dobrá. Zítra se zas ozvu.