Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Zápisky z Varů: Kecky plné, vůle svobodná

Kultura

  14:21
KARLOVY VARY - Chýlí se to tady už ke konci, v duši se usazuje festivalová chandra nebo jistý specifický typ otupělosti. Jeden se mátožně potácí od projekce k projekci, od kafe ke kafi, oddělený od světa nějakou průhlednou vrstvou (že by želé?). Občas přes ni vzdáleně vnímá nějaká echa z té divné reality, kde festivalová press akreditace nic neznamená. Nějaký pán absolvuje bojovku na téma najdi ministra. Našel Jiřího Balvína - gratulujeme. V Egyptě zřejmě řeší něco jiného než úroveň hereckých výkonů v bulharských sociálních dramatech. Zajímavé.

Provařené dny Ondřeje Štindla: díl šestý. foto: Lidovky.cz

Ta chandra se projevuje všelijak, třeba zvýšeným výskytem případů samomluvy mezi lidmi hrdě označenými festivalovou akreditací. Třeba ve výtahu. Někdo cizí k vám přistoupí a pro sebe zahlásí „Takže do třináctýho“. Stojíte u baru a někdo za vámi ponuře pronese nikomu neadresované „takže si dám to kafe“. Nebo ten pán před projekčním sálem, v němž se chystalo promítání čehosi. Kolem něj se odevzdaně šinuli lidé a on do prázdna řekl: „Já tam radši nepůjdu.“ Jupíjahou! Svobodná vůle!

ČTĚTE TAKÉ:

Taky už z toho mám kecky plné tak, že se mi do nich skoro nevejdou nohy. Ještě bych se ale rád vrátil k těm výtahům, považuji to za důležité. Bydlím v patnáctém patře, cestou dolů většinou absolvuju několik zastávek - chápu, jiným se taky chce vyrazit si do světa. Co ale pobrat odmítám, jsou ti lenoši, očividně zdraví, svéprávní a všechno, kteří cítí potřebu brát si výtah na cestu z dvojky do přízemí. Na tu frustraci dojde skoro pokaždé, člověk už má pocit, že se ta jeho klec dokodrcala k cíli. Ale ne, ještě musíme nabrat ty, co se chtějí svézt z dvojky do přízemí. Krucinál! Máte mladý nohy! Tak co blázníte?! To jsme to dopracovali...

Před chvílí jsem absolvoval letošní první katapultáž. I ta byla spíš výrazem rezignace než hrdým vyjádřením postoje. Anglický soutěžní film Pole v Anglii. Černobílý. Proč ne. Dokonce pár hezkých obrázků by se našlo. Děje se to během občanské války, pár chlapů chodí po louce a mele pantem (občas mírně inspirované - jen občas a jen mírně), jeden z nich vypadá, že by mohl být ďábel. Snědí nějaké houby, čímž se jejich řeči i počínání stanou trochu extravagantnější, jeden zvrátí pár popsaných šutrů. Je to ve stylu levných psychedelických snímků ze sedmdesátých let. Chápu, ale nedávám.

Film začíná upozorněním, že obsahuje stroboskopické efekty, to trochu navnadí - někdo v publiku by z toho mohl třeba dostat nějaký zajímavý záchvat nebo tak. První strobo. A nic. Proč potom zůstávat? Stejně mi to ještě chvíli zabere. Zhroucený v křesílku přemýšlím o alternativách. Co se nabízí lepšího? Kafe? Číst si v press centru zprávy? Čučet z terasy na hemžení dole a přesvědčovat si, že to je zajímavější než nechat sebou prostupovat řeči plus strobo z anglického soutěžního filmu? Nebo, nedejbože, pracovat? Naštěstí jsem tu krizi překonal. Převážilo vědomí, že být lidskou bytostí obnáší také nějaké závazky, klade to nárok - a sedět na projekci filmu Pole v Anglii a tvářit se jakoby nic, je popřením toho všeho. Takže se nakonec mátožně zvednu. Důstojnost jakž takž zachována.

Ještě závěrečný vzkaz tvůrcům: když děláte film o chlapících, kteří snědli nějaké houby, neznamená to, že je přitom musíte jíst i vy. Já, když píšu o lidech se zlomenou nohou, si kvůli tomu hnátu nepřerazím. Aby bylo jasno.

Včera večer jsme ve Velkém sále viděli americký film Ain't Them Bodies Saints, uváděla ho delegace tvůrců, tři chlapíci, kteří vypadali, jako kdyby právě přijeli z městečka podobného tomu, kde se film odehrává. Ten film je trochu jako smutná písnička, jednoduchoučký a s povědomým příběhem. Ten známý song ale někdo zahrál skutečně hezky a tahle zvládnutá klasická forma mi v kontextu všech těch filmů, které se snaží být předepsaným způsobem originální, přišla osvěžující a uklidňující.

Kluk a holka z malého města v Texasu spolu něco vyloupí, v opuštěném domě je obléhá policie, vzdají se a kluk na sebe všechno vezme, dívka je totiž těhotná. Zavřou ho a ona porodí roztomilou holčičku, kluk po pár letech uteče z vězení a jde si pro ně, sní o tom, že si je někam odvede a usadí se tam. Na scéně se mezitím ale objevil dobrosrdečný a spolehlivý policajt, a taky pár hrdlořezů, svoje plány má i patriarcha, který se kdysi obou hrdinů ujal a vychoval je, všechno směřuje k závěrečné, ehm, baladické kalamitě, která ovšem není nijak přepálená.

Dát vlastně docela důležitou roli ve filmu malému dítěti může být riskantní, přinejmenším to hraničí s vydíráním. V Ain't Them Bodies Saints to ale vyšlo, přestože holčička je fakt roztomilá a v jedné scéně dokonce najde několik opuštěných koťátek, vyděračsky to nepůsobí. Jeden naopak chápe, že potřeba chránit tohle dítě nebo je mít pro sebe vede několik lidí k odhodlání jít až do krajnosti. Rooney Mara v hlavní ženské roli to moc sluší. A Caseyho Afflecka mám rád - jeho postava v tomhle filmu je navíc docela dojemná. Možná důsledný snílek, schopný se od reality naprosto odstřihnout. Možná obyčejný trouba. Vlastně se to někdy dost těžko rozlišuje.

Nejvýraznější je na tom filmu obraz - otevřené texaské nebe, zlatavé podvečerní slunce, měsícem prosvětlené noci, širé lány a tak. To všechno, myslím, natočené jen s minimálním (pokud vůbec nějakým) umělým svícením. Obraz tím získal zvláštní měkkost, prchavost, stal se bližší impresi, unikající vzpomínce než fotce. Cenou za to je, že v Ain't Them Bodies Saints často nejde rozeznat, co ve filmech bývá zřetelné prakticky vždycky - třeba tváře aktérů. Jakoby v tom byla, asi nezamýšlená, polemika s trendem hyperrealističnosti, který je ve filmu díky možnostem digitálního záznamu dost silný. Zdá se být vedený pomýlenou představou, že co je do detailu prokreslenější, přesnější, je taky lepší, že čím víc toho člověk má před očima, tím víc toho taky vidí. Tenhle blud ale není rozšířený jenom mezi filmaři - viz další rozšířený nesmysl, podle nějž toho jeden víc ví, když má víc takzvaných informací. Ale to už jsou řeči spíš patřící do toho světa za hranicemi festivalové rezervace. Už se tam budu brzo vracet, pocity z toho mám smíšené, převládají ale spíš ty pozitivní