Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Zápisky z Varů: Mezi žumpou a nebem plným blesků

Kultura

  17:39
Druhý den se všechno zabíhá do festivalové rutiny, včetně, řekněme, třídního uspořádání akce. Je to trochu zvláštní. Přehlídka, kde značná část promítaných filmů upozorňuje na nějakou nespravedlnost - partikulární nebo systémovou, kde leckdo „bije na poplach proti křivdám, jež plodí společenské uspořádání", je sama prostředí sociálně striktní, rigidní.

Provařené dny Ondřeje Štindla – den druhý foto: Lidové noviny

Možnosti každého jsou v ní jasně vymezeny a omezeny jeho příslušností k té které kastě. Chudina bez kartiček, široká skupina držitelů té nejobyčejnější kartičky, přes šťastnější držitele nicmoc kartičky, po privilegované lidi s dobrou kartičkou, až po ty nejvyšší, Olympany s kartičkou bohů, zaručující volný přístup do Becher Baru, mýtického shromáždiště nadlidí, již tam neobtěžováni mohou řešit své obzory smrtelníka přesahující úradky a přesunovat se odtud diskrétně ševelícími audinami.

ČTĚTE TAKÉ:

Netvrdím, že to tak je špatně, a že Vary potřebují revoluci („Všechny projekce a řízky zdarma pro všechny!“). Zároveň je ale těžké si toho protikladu nevšimnout.

Když už jsme u těch úskalí festivalového provozu. Ne, že bych si neuměl představit obtížnější životní situaci, ale zhlédnout za den čtyři filmy denně s člověkem trochu zamává. Především pokud má k filmu vztah. Nebo takhle. Není to problém, pokud člověk vidí snímky jakž takž zajímavé, docela ucházející nebo třeba pitomé. O nich se zprávy předávají snadno. Jiné to ale je, když nastane ta situace, kvůli níž se vlastně na festivaly jezdí. Člověk zničehonic narazí na dílo, které ho hluboce zasáhne.

V takovém případě by ho rád ještě pár dnů „trávil“, ušlechtileji řečeno, s ním rozmlouval, prostě s ním nějak byl. Místo toho, se ještě otřesený musí hnát na další film, který úplně jinou řečí vypráví o něčem úplně jiném a pak ještě na jeden. Narazil jsem v tiskovém centru na mladšího kolegu, který si zoufal nad tím, že musí mít za pár minut hotový článek o filmu, jenž ho naprosto ohromil, a byl si vědomý toho, že v tom čerstvě zasaženém stavu a v daném čase zvládne napsat jen text, jenž jeho zážitku v žádném ohledu nebude práv.

Podobný stav jsem zažil po novinářské projekci filmu Kennetha Lonergana Margaret. To dílo vznikalo dost složitě - autor se šest let soudil s producenty o finální podobu díla, které potom dost zapadlo. Je to takový vyhraněně „scenáristický“ film, formálně nijak zvlášť výbojný, soustředěný na postavy, hojně se v něm mluví, katarktická scéna se odehraje během telekonference. Zároveň ale mám pocit, že je to film, který se v něčem rovná dobrému románu, který postihuje protagonistky, jejich touhy a zmatky, a stejně tak i zmatky a touhy doby. Člověk měl pocit, že někoho poznal, uviděl v něm kus sebe a zároveň byl přinucen vnímat svět očima někoho jiného. Konec byl možná trochu rozpačitý a předvídatelný, ale brečel jsem stejně.

Filipínská Žena v žumpě

A hned potom - filipínská Žena v žumpě. Líbí se mi, když to, co je inzerováno v názvu, film taky splní. Jednoho docela zklame, když vyrazí do kina třeba na Zbytečnou krutost a zjistí, že krutost v tom filmu vůbec není zbytečná (Tři mušketýři, již jsou ve skutečnosti čtyři, jsou pravidlo potvrzující výjimka - ještě více mušketýrů, než jste čekali!).

Žena v žumpě příslib daný názvem naplnila, ale jen jakž takž. Ano, byla tam žena a byla v žumpě. Ale až na konci a jenom na chvilku. Přece jenom jsem v tom ohledu čekal víc. Jinak je ten film docela svěží parodie na svět filmových festivalů a aspirujících umělců, kteří si chtějí vydobýt proslulost tím, že točí o bídě druhých, o níž přitom nemají ponětí (trochu víc o něm se dočtete v pondělních novinách).

Cíl si ti filipínští autoři vybrali docela dobrý, něco jako snobská fascinace bídou branou jako záminka pro ukájení potřeby cítit se morálně nadřazený lhostejnému světu ve sféře filmových přehlídek nepochybně existuje. Je to docela legrační, pokud někdo totálně přepálí happy end a naroubuje ho k příběhu jako z červené knihovny, všichni se mu právem vysmějí. Když ale někdo udělá vlastně totéž jenom jaksi inverzně a vytvoří nějakou křečovitě pokroucenou černočernou depresi, je za umělce, který se dotkl „tkáně života“ nebo jaké klišé dneska zrovna frčí (tohle asi ne, ale v tom fofru mě nic lepšího nenapadlo).

Pamatuju se film, kde někde hned na začátku přijde domů alkoholická matka dvou trýzněných chlapečků - to by ještě šlo. Seřve je - to by ještě pořád šlo. Počurá se na podlahu - to by se taky dalo snést. A pak v té kaluži uklouzne - hm. A spadne jí do ní nějaký elektrický spotřebič, čímž vyzkratuje rozvody v celém bytě. To všechno naprosto na vážno. A absolvoval jsem pak debatu o tom, jaký byla tahle křeč syrové svědectví o dnešní syrové realitě - mimochodem se to odehrávalo v Kodani.  No nic.

Kamión

Taky jsem viděl kanadský soutěžní film Kamión, vlastně docela slušný. Snímek toho typu, na který by si člověk lístek do kina asi nekoupil, ale když na nějaký takový člověk narazí na novinářské projekci nebo v noci na ČT2, s mírným zájmem ho dokouká.

Táta kamioňák někoho nezaviněně zabije při nehodě, má z toho depresi, přijedou za ním synové, z nichž každý má svůj vážný problém, nějak si všichni navzájem pomůžou. Tyhle filmy jsou, když už jsem začal u těch společenských analogií, něco jako střední třída - ne špatné, ale moc dobré taky ne. Možná by ale bez takových nemohly existovat ani ty vrcholy.

V minulém blogu jsem skončil na balkóně, dneska si to taky neodpustím. V noci ze soboty na neděli byla totiž parádní bouřka. Bylo to zvláštní sledovat z vysoka ten přelévající se dav lidí,, razících za jejich nočními povyraženími, a přitom vidět, jak o kus dál nebe křižují nezadržitelně se blížící blesky, ty bytosti v ulicích na ně ale zatím nevidí. Jsou upnutí na poblikávající světýlka kolem a netuší, že se schyluje k velkému divadlu živlů. 

Někdo by v tom mohl vidět nějakou metaforu nebo co. Nevydržel jsem a zalezl do postele dřív, než se ta čina rozjela pořádně. Přes okno to znělo skoro jako konec světa. Ráno ale bylo zase všechno při starém.     

Zapojte se do diskuze! Nově přes SMS

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...