Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Zápisky z Varů: Sbohem, můj japonský příteli

Kultura

  11:21
Jednou to přijít muselo. Právě mám za sebou letošní první předčasný odchod, kapitulaci, katapultáž. Pro profesionálního diváka je to prohra. Měl by být schopný dokoukat všechno, povznést se nad okolnosti objektivního i subjektivního charakteru.

Provařené dny Ondřeje Štindla – den třetí foto: Lidové noviny

Vydržet dokud nezačnou titulky. Nikoliv ale nutně do jejich konce - máloco mě v kině irituje víc, než ti v sedadlech sveřepě rozcapení "lidičkové", odhodlaní blokovat průchod, dokud si z plátna nepřečtou jméno druhého asistenta třetího řidiče. No nic, odbočuju.

Čtěte předchozí díly seriálu 'Provařené dny':

Film, ze kterého jsem prchl, určitě nebyl nejhorší na festivalu. Kdoví, třeba byl vlastně docela dobrý, kdybychom se potkali jindy, za jiných okolností, mohlo tak začít krásné přátelství. Jenomže nám nebylo přáno. Mě a japonskému snímku Obchod na konci světa. Osud se proti tomu vztahu stavěl od samého počátku. Vyslal mě na setkání s ním v hodině - alespoň pro sledování filmů - značně časné, navíc zápasícího s prohlubujícím se spánkovým deficitem, ne docela zorientovaného. Najít správný projekční sál se v danou chvíli zdálo být vrcholem mých intelektuálních schopností.

A pak se to strhlo. Japonská holčička se smutně dívá do kamery. Sněží. Japonská holčička smutným hlasem říká: "Tatínku". Japonská holčička nese pár pánských bot, jsou asi dost těžké a fouká, není divu, že holčička nejde zrovna rychle. Pak jsme, myslím, skočili v čase, protože boty nesla japonská paní zralého věku, taky žádným velkým fofrem, ale nakonec je snad donesla. Potom jel autobus, jel do kopce, hlásili, že bude brzy konečná. A skutečně přijel na konečnou, musel se tam složitě obracet, nakonec se to ale šoférovi povedlo, pomalinku najel na zastávku, nechal ještě pro jistotu chvilku běžet motor, vypnul ho. To ticho!.

Podvečer na karlovarské promenádě

Do tohohle mikrodramatu byly prostříhávané dlouhé záběry na paní, co předtím nesla boty. Ležela na lůžku, už, myslím, nespala, ale vstávat se jí nechtělo. Jednu chvíli si na lůžku sedla, chvilku v té poloze přemýšlela, nakonec se rozhodla, že si ještě radši na chvilku lehne. Ukázalo se, že paní u konečné autobusu vede obchod, kam nikdo nechodí. Nakonec se ale přeci jenom někdo objevil - mentálně postižený mlékař (dále MPM).

Není divu, že bylo potřeba ukázat každý okamžik jejich volně probíhající interakce - pro paní to zřejmě byl highlight dne. Sekvence vyvrcholila záběrem, v němž MPM pomalu a systematicky vyskládal sklenice ze svého vozíku na silnici a pak je zas velmi pečlivě narovnal zpátky. V některých bylo mléko, většina už ale byla prázdných. V tu chvíli mi bylo jasné, že tenhle film asi nevydržím.

Bolelo to, ale někdy se člověk prostě musí podívat pravdě do tváře. Racionálně jsem snad byl schopný si dění na plátně nějak vysvětlit, kategorizovat - asi by se dalo mluvit o vlivu klasika japonské kinematografie Jasudžira Ozua, o tom, jak film zprostředkovává vjem času, který se zastavil někde na konci světa. Jsou chvíle, kdy by jeden chtěl vidět právě něco takového. Dal by kdoví co, za pohled na MPM, jak si hezky pomalu rovná sklenice. Ale ne teď. A ne tady. Promiň, můj svědomitý orientální MPM příteli, prostě nám to tentokrát nevyšlo.

Vystřelili jsme z projekční místnosti asi tři v jednom okamžiku - když si hlavní hrdinka začala čistit zuby. Nebyl jsem sám, pro koho film skončil zhruba ve stejnou chvíli, když jsem spěchal kolem plátna, paní zrovna plivala krev do umyvadla - třeba se film zrovna lámal do hororu. To už se nikdy nedozvím.

Asi by se dala vymyslet nějaká psychologická teorie předčasného odchodu z kina - všimnul jsem si na sobě už dřív, že pro mě někdy film vnitřně skončí kvůli nějaké úplné hlouposti, po níž je ale pro mě obtížné ho nadále brát aspoň trochu vážně.

Podobně jsem to měl na projekci rakouského soutěžního filmu Tvoje krása neznamená nic - trochu afektovaná a citově vyděračská sociálka o kurdském chlapečkovi ve Vídni. Měl to po všech stránkách těžké, chlapeček. A aby to nebylo málo, cítili autoři potřebu ukázat, jak jeho maminka přichází z práce domů, sundá si bundu, pod ní má nějaký - asi nemocniční - mundúr, a ten je důkladně pocákaný krví.

Jasně, chuděry, co pracují ve špitálech, se přeci před odchodem nepřevlékají. A dělají to schválně kvůli svým chlapečků - malému člověku nic nezvedne náladu víc, než když vidí mámu pořádně zbrocenou. To je přesně ono! Syrová realita jako na dlani! Chtěl jsem se v tu chvíli zvednout, ale kolem seděli filmem zaujatí lidé, tak jsem si tím svěžím dílem proklimbal až do konce. Ani bych se nedivil, kdyby ten film dostal hlavní cenu.

Večer jsem stihl projekci dánského filmu Hon, Mads Mikkelsen (ten ale má v Česku fanynek!) za výkon v něm dostal cenu v Cannes. Kvůli promítání jsem neviděl druhou půli finále Eura. Byl ten film hodný takové oběti? Asi ne. Ale je to, myslím, dobrý film. Asi by se z něj dalo vykoumat pár postřehů k tématu nordické maskulinity, které jsme na tomhle místě druhdy nakousl. Pokusím se o to ve článku pro středeční noviny.

Během neděle se počasí ve Varech uklidnilo a teploty se ustálily na rozumné úrovni. V parku před Thermalem jsem absolvoval intenzivní debatu na mnohá témata, v pozdních (nebo časných - jak se to vezme) hodinách nám už byla zcela regulérní zima.

A fotku na památku!

V improvizovaném sociologickém průzkumu jsem zjistil, že nejsem sám v názoru, že letos na festival zatím nepřijelo tolik lidí jako loni, kdy jsem tu byl poprvé. Kvůli tomu se asi zdá podíl zástupců, řekněme, karlovarského polosvěta u stánků s pivem a v dalších centrech zábavy docela vysoký.

Ráno po útěku před MPM jsem se ale plížil na terasu přes chill out zónu, kde v křeslech a sítích spali zmožení mladí lidé - tohle ale už byli regulérní filmový fanoušci. Mezi mraky se prodralo slunce. Kdesi nedaleko asi dojížděl nějaký mejdan, byla slyšet Nirvana, zvuk byl zkreslený po průchodu několika zdmi. Kurt Cobain řval In The Pines. "Young girl, young girl don't lie to me..."

Mezi tou po podlaze dekorativně rozházenou a černě oblečenou mládeží byla iluze návratu do devadesátých let dokonalá. Tu písničku napsal někdy na začátku 20. století Leadbelly. Seděl za vraždu a lidi jeho písničky brali jako o to autentičtější, skutečné. Dneska už je ale známo, že ta romanticky zločinecká Leadbellyho pověst byla reklamní tah jeho agenta. Na filmový festival by se tenhle umělec dost hodil, Leadbelly. I díky té své falešnosti. Ale ty písničky jsou stejně fajn, vražda nevražda.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...