Poprvé se jejich jména objevila pohromadě před skoro čtyřiceti lety na albu Crystal Silence, zdánlivě nenápadném a subtilním, ale hravou a suverénní muzikalitou strhujícím, a právě proto tak úspěšném. Dueta viditelně vzájemně inspirovaných výsostných instrumentalistů, zabíhajících místy k formám klasické hudby a čerpajících také z latinskoamerických kořenů, zněla mimořádně uvolněně aosvěživě. A podmanivá spolupráce Corey a Burtona pokračuje s nepravidelnými odmlkami doposud.
Věčné návraty
Dnes nanejvýš respektovaní hudebníci začínali na americké jazzové scéně v prvé polovině 60. let. Těsně se například minuli ve skupině saxofonisty Stana Getze a později stáli u zrodu jazzrockové vlny. Burton šéfoval kvartetu s kytaristou Larrym Corryellem a Corea po zásadní zkušenosti po boku Milese Davise založil novátorskou skupinu Return To Forever, ve které rozkvetlo jeho skladatelské nadání. Když nahrávali v mnichovském studiu firmy ECM skoro na jeden zátah roku 1973 desku Crystal Silence, měli ovšem za sebou řadu dalších věcí, včetně výletů k free, doteků s vážnou hudbou a reformování moderního jazzového mainstreamu. Což pokračovalo i v dalších dekádách, během nichž se Burton soustředil na komornější projev (jeho ansámbly prošla řada výrazných talentů včetně kytaristy Pata Methenyho), a stal se i významným jazzovým pedagogem. Šíře Coreova záběru je pak takřka bezbřehá, a coby brilantní autor i vizionářský kapelník o sobě dával permanentně vědět. Mimo jiné vedením skupin Elektric Band, Acoustic Band nebo Origin s hráči další generací, ale také třeba svébytnými interpretacemi hudby Bély Bartóka i vlastními klavírními koncerty.
Nástrojoví mistři s rozsáhlou teoretickou erudicí dál hledali podněty, jež šlo zapojovat do nových souvislostí. Jak daleko v tomto procesu Burton a Corea postupují, ukazovaly vždy po čase další společné projekty (například Native Sense, 1997, Lyric Suite for Sextet, 1982, až k zatím poslednímu The New Crystal Silence, 2008). Prvý disk kompletu je záznamem vystoupení s podporou širokých instrumentací symfonického orchestru podle Coreových náčrtů, z druhého slyšíme dialog pouze klavíru a vibrafonu pod rukama vyzrálých mistrů.
Opičky a paličky
Gary Burton a Chick Corea – mimochodem musel v nedávné době shodit četná kila a pohyboval se jako mladík i přes nedávnou sedmdesátku – přistoupili o středeční noci na pódiu nabité Wackerhalle při 42. ročníku festivalu B’Jazz Burghausen ke svým instrumentům skvěle naladění. Evropským turné navazují na koncerty v USA a rozehranost byla patrná od prvých tónů úvodní Love Castle. Ve středním tempu skladby jakoby ohmatávali prostor, následující, rovněž Coreovou Alegríou naznačili, co vše by se mohlo v podobně hispánských rytmech ještě odehrávat. A standardem Can We Be Friends? (Corea zažertoval, že jde odnes frekventovanou internetovou otázku), pak ukázali, jak originálně lze uchopit tradiční materiál.
Burton se závratnou technikou hry čtyřmi paličkami povyšuje vibrafon na akordický nástroj, což má v plápolajícím dialogu podstatnou roli a Coreovi se tak uvolňují ruce v kontrapunktických pasážích, když je zároveň hlavně na něm vést komplikované basové linky a přitom bez ustání podporovat svého partnera. Melodická invence, perfektní orientace v husté harmonii, kamenný a zároveň elastický rytmus, logika staveb jednotlivých sól a bohatství doprovodů je u obou doslova závratná.
A v následujícím repertoáru, sestaveném z Jobimovy bossa novy Chega da Saudadde, Evansovy balady Time Remebrered, hravé Coreovy Mozart Goes Dancing a beatlovské Eleanor Rigby, si člověk uvědomuje, jak oba ctí výchozí materiál i kolik je do něho vloženo pevně vypsaných pasáží, z nichž se pak rozvíjí a nebo do nich ústí brilantní improvizace. Corea s Burtonem vlastně z každé skladby vytvářejí cosi nového, ale přitom podivuhodně zachovávají jejich charakter, ikdyž je třeba posunou do krkolomně lichého metra. Burton využívá hybnosti vibrafonu k tryskovým běhům po zvonících kamenech, střídaných čitelnými vyhrávkami ve čtvrteční rychlosti a s akcenty na zlomových místech. Corea, který si na čtení partitur vymění brýle a z obrazovek na kraji pódia jsou v detailních záběrech kamer vidět jeho zvětšené zřítelnice jak u vlka v rouše babiččině, člení tok hudby neutuchajícími rytmickými variacemi. Virtuozita je pro něho sice neodmyslitelnou samozřejmostí, ale nikdy nejde jen o efektní výplně mezi nádechy kdalší myšlence. V neuvěřitelné souhře starších pánů s energií a elegancí kočkovitých šelem, plně soustředěných a ze vzájemného jiskření rozradostnělých, má vše pevný řád. A přitom jde o mohutnou fontánu hudební fantazie s přesahy od jazzu ke klasice a k infekční karibské tanečnosti.
Ta se pak naplno rozpoutala vzávěru řádného programu Coreovou slavnou La Fiestou, po níž následovaly přídavky: jammová verze jazzové klasiky Blue Monk a konečně Armando’s Rhumba, při které opičkující pianista uchopil jednu dvojici paliček a obkračuje Burtona za vibrafonem zprava i zleva s ním vyťukával komicky a jako neodbytné dítě téma vlastní skladby, obsahující v názvu jeho skutečné křestní jméno. Zda k takové zábavné katarzi dojde i sobotu v Praze, těžko odhadovat. Ale závratný posluchačský zážitek se bude konat zaručeně.
