Zazněla siréna a na pláži vypukla panika, líčí Češka z Tel Avivu

V létě jste, už po několikáté, navštívila Izrael. Při jaké příležitosti?
Na letošní léto jsem měla domluvenou stáž v Izraelsko-české obchodní a průmyslové komoře v Tel Avivu. Bohužel vzhledem k politické situaci jsem tam přiletěla až v půlce července a pobyla jen necelé tři týdny. Z domluvené stáže se nakonec mnoho neuskutečnilo. Nejen obchodní komora, ale i všechny ostatní subjekty, které mají co do činění s obchodem, téměř zmrazily obchodní aktivity. To zahrnuje všechno možné, třeba i problémy s plánovanými rekonstrukcemi budov.

Jak to?
Protože po jistou dobu nebylo možno získat oblíbený kvalitní mramor, neboť ten se dovážel z palestinského Hebronu.

Jak válečná situace dolehla na vaše izraelské přátele?
Zjistila jsem, že někteří z těch, které jsem znala z období svého studia v tel Avivu, byli povoláni do války, tedy muži. V Izraeli mají brannou povinnost i ženy, z mých kamarádek však žádná do zbraně povolána nebyla. Ale svěřily se mi, že za celý červenec, ač ho trávily v Tel Avivu, nevkročily na pláž. Což jindy dělaly skoro denně.

Ze strachu z nepřátelských raket?
To ne, spíš proto, že jim to nepřipadalo vhodné, prostě neměly náladu takto trávit čas.

Během války zely některé izraelské pláže prázdnotou.

I vy jste musela v Tel Avivu zažít to, co tady známe jen z válečných filmů a vzpomínek nejstarších generací: sirény a útěk do krytu. Kolikrát jste musela běžet do bezpečí? A jaké pocity jste měla poprvé?
Zvuk provázející sestřelení palestinských raket obranným štítem Iron Dome jsem slyšela víckrát, než kolik jsem slyšela skutečných sirén. Zažila jsem tři skutečné poplachy.

Kde vás zastihly?
První v bytě, kde jsem bydlela. Ptala jsem se svých telavivských známých, jak vlastně zní siréna, abych ji vůbec poznala. Když jsem tedy poprvé uslyšela ten nezaměnitelný kolísavý zvuk, vyšla jsem z bytu schovat se - stejně jako sousedi - na schodiště doprostřed domu. Dům byl masivní konstrukce, podzemní kryt neměl, ale tato část schodiště bez oken byla bezpečná. Jedna slečna přiběhla s ručníkem přes ramena jen s narychlo spláchnutým šamponem, poplach ji zastihl ve sprše.

Brala jste schody po dvou?
Pravda je, že jsem nevěděla, jak moc mám pospíchat. Na rozdíl od vesnic nedaleko Gazy má Tel Aviv luxus zhruba třicetivteřinového předstihu sirény před zásahem... Takže jsem vypnula rychlovarnou konvici, popadla mobil, zamkla byt a šla. Rána byla slyšet až poté, co jsme se všichni shromáždili na schodišti.

Místní byli klidní?
Ano, nikdo nijak zvlášť nepospíchal. Do vchodu domu se navíc schovalo několik kolemjdoucích. A po zásahu palestinské rakety obranným systémem se všem rozdrnčely telefony. Příbuzní a přátelé si volají: „Jsi v pořádku?“ V tu chvíli tamní mobilní operátoři zpravidla kolabují.

A druhý poplach?
Ten jsem v sobotu v šest ráno úspěšně zaspala. Dozvěděla jsem se o něm až v neděli.

Do třetice…
… to bylo nejzajímavější. V neděli odpoledne na pláži do šumění mořských vln a typického zvuku nárazu míčků do dřevěných pálek při pinkání zvaném „matkot" zazněla siréna. Plavčíci ihned ze své věže hlásili, že nejbližší bezpečná místnost je v komplexu se záchody. Celá pláž se zvedla, lidé popadli své tašky, někdo popoběhl, za chvíli běželi všichni. Zdálo se mi, že lidé poplach nečekali. Najednou vypukla panika, to mě překvapilo, vždyť Izraelci, kterých byla na pláži naprostá většina, jsou přece zvyklí. Do krytu jsme se nicméně všichni nevešli. Naplnila se i převlékárna a WC.

Jaké místo na vás zbylo?
Pod stříškou uličky k záchodům. Lide byli namačkaní, volali na sebe a snažili se prodrat ke svým přátelům, kteří stáli o kousek vedle. Inu, dav je dav. Plno lidí ale zůstalo venku, dívali se na oblohu a také já jsem po zaznění rány vyběhla podívat se na nebe. Sestřelená raketa vykouzlila na blankytu zajímavý spirálovitý obrazec. Správně by měl člověk zůstat v krytu ještě nějaký čas, aby na něj nedopadl šrapnel.

Takže v opravdovém krytu jste ani nebyla?
To je zvláštní. Ač je v Izraeli kryt doslova na každém rohu, při poplachu jsem se do žádného nepodívala. Slovo „miklat“, tedy kryt, bylo mezi prvními, které jsme si v kursu hebrejštiny osvojili. Paradoxně jsem opravdový kryt navštívila loni v létě hned po příjezdu na kolej, bylo tam totiž uskladněno nádobí pro studenty k rozebrání. Další kryt, tentokrát v kampusu, jsem navštěvovala zcela pravidelně, měli jsme v něm zkoušky orchestru, ve kterém jsem hrála. Jindy bylo možné do krytu nahlédnout, většinou v první a jediné otevřené místnosti bylo několik židlí, nějaká deka, na první pohled nic dalšího.

Kryt před raketami Hamásu je i v multikinu.

Měla jste při ječení sirén myšlenky na fotografování?
To ne. Ale před odjezdem jsem si chtěla vyfotit kryt otevřený na náměstí u HaBimy, kulturního centra města. K mému velkému překvapení po něm ráno nebylo ani památky, ač jsem v předvečer okolo něj procházela. Vstup do tohoto podzemního krytu je totiž „vyjížděcí" - v případě potřeby se dlažba v daném místě otevře jako skříňové dveře, na povrch vyjede zábradlí a v zemi se objeví schody. Očividně jsem se rozhodla vyrazit fotit v příliš bezpečný den.

Jak rychle jste si na sirény zvykla?
Zvyknete si na všechno. Jedna moje česká kamarádka, která žije v Tel Avivu třetím rokem, na svém facebookovém profilu zprvu komentovala každou sirénu. Přestala u jedenácté.

Bylo v něčem výhodné být v takových situacích cizinkou?
Žádné výhody jako cizinka jsem neměla, žádné zvláštní zacházení. Jako nevýhodu může člověk pociťovat, že to, co se děje, se neodehrává v jeho jazyce. Může vám uniknout nějaká důležitá maličkost. Ale v zásadě je pokaždé jasné, oč běží. V srpnu 2013 při hrozícím konfliktu se Sýrií byli všichni bydlící na koleji poučeni o tom, že v případ poplachu mají běžet do krytu. Jenže se očekával i chemický útok – a místní dostávali plynové masky zdarma ve výdejních místech ve městě. Cizinci na masky nárok neměli.