Pařeniště se považuje za hru o procesu s doktorkou Horákovou, je však zjevné, že jsou v něm i osobní motivy. Inscenátoři Hadivadla jsou přesvědčení o její zajímavosti. Co o tom soudíte?
V naší rodině se dobře ví, že jsou v této hře osobní témata. Hlavní ženská postava byla inspirována vztahem otce ke druhé ze tří jeho manželek. On se skutečně distancoval od toho, že by hra měla mít souvislost s procesy, dokonce v úvodu píše, že si nepřeje, aby postavy byly ztotožňovány s postavami minulých nebo budoucích procesů. Pro mne to ovšem neznamená, že bych tuto hru chtěl obhajovat. Nelíbí se mi a není dobrá. Nicméně je to především útok proti šosáctví a tomu, čemu se říkává maloměšťáctví. Podle mne ale člověk může měšťáctví nesnášet, dělat si z něj i krutou srandu, jako to uměl například Gogol, ale nemůže přece nikdy souhlasit s tím, aby se za „maloměšťáctví“ lidé věznili nebo dokonce popravovali. Nicméně mýtus o Pařeništi jako o přitakání vraždám Záviše Kalandry či Milady Horákové je podle mě falešný. A jestli se E. F. Burian v roce 1950 přidal k těm, kteří se nechali zmanipulovat propagandou a s těmi procesy souhlasili, bylo to ostudné, ale určitě by jako tisíce jiných svůj názor časem přehodnotil.
LN Z dobového tisku vyplývá, že hru s procesem spojili hlavně recenzenti.
Udělali to nejenom ti, kteří Pařeniště odsoudili z ultralevých pozic v Rudém právu, ale i ti, kteří tu hru chtěli obhajovat. Byla to hrozná doba a myslím si, že nejhorší je, že otec hru napsal a uvedl právě tehdy. Zřejmě si představoval, že je možné tři měsíce po procesu se Závišem Kalandrou předložit veřejnosti drama o kolísajícím intelektuálovi, který není dostatečně komunistický. To byl z mého dnešního pohledu vrchol naivity a také i značné zahleděnosti do sebe.
LN A nebyl v tom také záměr zavděčit se těm, kteří byli u vesla?
Myslím, že Pařeniště napsal z naprostého přesvědčení, že si chtěl vyřídit účty se šosáctvím a s lidmi, kteří „brání změnám“, nedokážou se rozžehnat s minulostí a podobně jako on se pustit do budování komunistické společnosti. V jeho přístupu jsem žádnou servilnost či posluhování vládnoucí moci nerozpoznal. V té době se například jako poslanec hádal se Slánským o osud Jaroslava Seiferta, řvali na sebe na chodbě parlamentu. Slánský nebezpečně básníka napadl, a když jeho samotného pak popravili, myslel si Burian, že byl Slánský zrádce komunismu mimo jiné i právě proto, že chtěl likvidovat Seiferta. Opakuji, že pochopit tyto věci je složité a nelze jen tak říct, že se bál, chtěl si šplhnout, a proto napsal hru o procesech. Procesy do problému zavleklo Rudé právo, a byla to také práce obhájce Pařeniště Jana Kopeckého, jehož článek přetištěný v Kronice D 34 je pro mě příkladem strašidelného sekyrářství. Paradoxem je i to, že Jan Kopecký byl později člověkem pražského jara a významným teatrologem, který byl vyloučen z KSČ, měl těžký život a vykonal mnoho objevného.
LN Myslíte si, že nová inscenace by mohla prokázat, že hra má jiné roviny?
Je škoda, že se dnes nemůže uvést. Jasně by se ukázalo především to, že to není hra o Miladě Horákové. Aspoň tohle by otci muselo prospět. On byl typem bojovníka, a kdyby žil, nejspíš by nebránil jejímu uvedení. Jeho povaze by odpovídalo spíš to, že by se po představení postavil před lidi a zodpovídal by se z toho, co napsal. Takhle to dělal i v těch nejhorších letech, pozval lidi všech možných názorů do divadla a diskutoval. Proto byl tak nebezpečný i pro své komunistické spolustraníky, zvlášť pro ty z ultralevého křídla, pro Štolla, Nejedlého a další. Ti dobře věděli, že je schopný kdykoliv provést sebekritiku. Když se vrátil z Ruska, kde odhalili Stalinovy zločiny a nastalo tam určité uvolnění, přednesl v roce 1958 projev na Hradě a tam o svých chybách řekl takové věci, že se všichni začali bát. O sebe. To byl jen jeden ze střetů, který musel vzniknout, když se ukázalo, že idea komunismu je v praxi neuskutečnitelná. Stáli proti sobě ti, kteří si to nechtěli přiznat, protože už pro ni zřejmě obětovali příliš mnoho času a sil (a jak říkala jedna má známá – naši rodiče měli komunismus, jako my máme Beatles), a proti nim stáli ti, kterým ty myšlenky byly víceméně dost lhostejné, ale vydobyli si moc a takové postavení, že se báli každé změny, aby o ně nepřišli. Inscenovat Pařeniště dnes by bylo možná zajímavé, pokud bychom se do toho pustili z gruntu a snažili se konfrontovat dobu jeho vzniku s tou, ve které se snažíme či nesnažíme s minulostí vyrovnávat. Byla by tu možnost diskutovat o tom, proč se taková hra zakazuje dnes a proč se vlastně tak málo a nepodstatně či nepřesně bavíme o naší minulosti a jestli se jí náhodou nebojíme stejně jako KSČM.
LN Vaše nevlastní sestra Kateřina tvrdí, že by to jen znovu Burianovo jméno pošpinilo.
Já bych se toho tak nebál. Pokud se máme vracet k minulosti a hledat odpovědi na otázky, jaké bylo dvacáté století, měli bychom umět vytáhnout kostlivce ze skříně. O E. F. Burianovi kdekdo mluví a kdekdo z něj vyrábí pokroucené postavy svých divadelních her, tak by mu jedna diskuse navíc moc ublížit nemohla. Spíš naopak – mohly by padnout nějaké mýty a mohli bychom se dostat blíž k pravdě. To, co o něm čtu a slyším já, mi někdy připadá až komicky paradoxní. Když měl sté výročí narození, dočetl jsem se u nás především to, že býval plukovníkem československé armády a nosil uniformu a hůlku, zatímco v Paříži mě teatrologové ujišťovali, že to byl umělec, který ovlivnil evropské divadlo a hudbu. Tak proč si to konečně neujasnit. Z pozice vítěze nad komunismem jsme zřejmě dneska většinou antikomunisti a máme jasno. Nechce se nám diferencovat a snažit se pochopit, jak to skutečně bylo, zvažovat míru viny a odvahy. Nechceme mít s naší minulostí moc problémů, jsme takoví alternativní historici, kteří posuzují vlastní minulost spíš citem než rozumem.
LN Soudí se, že Burianovy poválečné postoje byly ovlivněné strachem ze Stalina, neboť v 30. letech protestoval proti zatčení Mejercholda a po válce věděl, co Stalin umí. Jaký je váš názor?
Věřil, že procesy, gulagy a to všechno dělají lidé, a ne systém. Když to sleduji, jeho názor rozhodně nesdílím, ale ptám se, kde je ta jeho ustrašenost nebo kariérismus, a opravdu je nenacházím. Nacházím jen problémy, konflikty, které vyvolal na všech stranách, idealismus, naivitu, zaujatost, nezkrotný temperament a sebestřednost jeho tvůrčí povahy. A to se týká i Pařeniště, které sepsal svéhlavě a schematicky, a především v době, kdy to podle mne udělat neměl. Rozházel si to tehdy se všemi, a kdyby byl zbabělý či podlézavý, nikdy by takovou hru nemohl napsat.
LN E. F. Burian je zásadní osobnost moderního českého divadla, všechny generace divadelníků po něm se s ním vyrovnávají. Po roce 1948 se ale dal do služeb komunistů. Jak vy, jeho syn, tuto kontroverzi vnímáte?
Já ho zase tak kontroverzně nechápu. Především se nestal komunistou po válce, ale v roce 1922. V té době to nebylo nic zvláštního ani zločinného. A přestože až do roku 1959, kdy zemřel, tuto víru vyznával, nenacházím v jeho životě a díle nepochopitelné rozpory. Pařeniště je jedna nepovedená hra. Nepovedlo se mu i pár jiných věcí. Ale vytvořil celistvé dílo a stal se neoddiskutovatelnou osobností moderního divadla a hudby. Pro mě je to inspirativní otec a jsem rád, že jsem se narodil právě jemu. I když s ním v něčem nesouhlasím, nepředstavuje pro mne tzv. problém. Problém máme, myslím, my všichni, a to proto, že nám často chybí odpovědná snaha porozumět vlastní minulosti a vyhýbáme se jí.
