Zboží jménem Sámir Kantar

Přinesl více užitku, či více škody? Zatímco Izrael o odpovědi debatuje, arabské okolí - Hizballáh v Libanonu a Hamás v pásmu Gazy - mohutně slaví návrat „hrdinů“ a vítězství. I to je součástí odpovědi, která nás musí zajímat také. Vždyť nikdo nemůže vyloučit, že i nějaký český voják nebo civilista se ocitne v rukou talibanců v Afghánistánu a jako živý či padlý bude „obchodován“ coby rukojmí, coby zboží. V pozici toho, kdo případný obchod schválí, by se pak ocitla česká vláda.

Cena za život
Rukojmí se „obchodují“ prakticky všude na světě. K ideálu „s teroristy se nejedná“ se sice hlásí každá vláda, ale praxe vypadá jinak.

 I Amerika kdysi uzavřela nepěkný obchod „Iran-contras“, kdy za propuštění svých lidí, držených v Teheránu, Washington dodával zbraně ajatolláhům pro válku se Saddámovým Irákem.

 Též Evropa zná případy svých rukojmích především z Iráku a Afghánistánu. Když byly v září 2004 v Iráku propuštěny dvě italské humanitární pracovnice známé jako „dvě Silvie“, šéf dozorovacího parlamentního výboru v Římě prohlásil: „Osobně si myslím, že výkupné zaplaceno bylo.“ A když byl loni propuštěn v Afghánistánu novinář Daniele Mastrogiacomo, bylo to za cenu osvobození pěti odsouzených talibanců. To bylo poprvé, kdy Evropané vyměnili rukojmího za teroristy.

 Deník The Times před časem uveřejnil odhad částek, které evropské vlády zaplatily za propuštění svých rukojmích. V dolarech vypadal onen žebříček takto: Paříž 25 milionů, Řím 11 milionů, Berlín 8 milionů.

 Pro Západ je život jedince natolik cenný, že pro něj často obětuje i zásady přežití celého společenství včetně pravidla „s teroristy se nejedná“. Izraelský případ je zvlášť vyostřený. Co se týče principiální stránky věci, zůstávají rozpaky či odpor, patrný zejména v analytických a názorových rubrikách izraelských médií. Politicky by však ten obchod mohl postavit do jasnějšího světla tezi o morální ekvivalenci konfliktu na Blízkém východě.

 Setkáváme se s ní dnes a denně v podobě floskulí typu „spirála násilí“ či „obě strany konfliktu“, jež naznačují, že stejné máslo na hlavě má Izrael, Hamás i Hizballáh. Abychom poznali, že model „jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet“ tu funguje jen mediálně, stačí srovnat příběhy předmětů včerejšího obchodu - vojáků Eldada Regeva a Ehuda Goldwassera a teroristy Sámira Kantara.

Hizballáh v libanonské vládě
Co vlastně provedli Regev s Goldwasserem, že se stali předmětem výměny za teroristu? Dopustili se snad válečného zločinu? Napadli svévolně území za hranicí? Zaútočili na někoho, dokonce na civilisty? Zbořili něčí dům? Samá voda. Přesně před dvěma lety jeli džípem v rámci běžné patroly podél libanonské hranice (nesporné a mezinárodně uznávané) a ve vzdálenosti dvou set metrů od ní, na izraelském území, padli do léčky Hizballáhu, jehož bojovníci tuto hranici překročili.

 Co vlastně provedl Kantar, že to provinění lze smazat výměnou za těla dvou zabitých vojáků? Byl snad zajat v boji, při přestřelce, při útoku na strategický cíl? Samá voda. Tento libanonský drúz se stal v roce 1979, v necelých sedmnácti letech, členem Fronty za osvobození Palestiny a velel její „operaci Násir“. Spočívala v tom, že čtyři muži v motorovém člunu přistáli v izraelském městě Naharíja, kde rozpoutali hrůzu. 

 Komando přepadlo dům Dannyho Harana. Kantar zastřelil otce před očima jeho čtyřleté dcery, jí pak roztříštil hlavu pažbou samopalu. Matka se stačila s dvouletou dcerou ukrýt doma, kde jí v šíleném strachu zakryla ústa rukou, jen aby nevykřikla - nevykřikla, ale udusila se. „Věděla jsem, že když Jael vykřikne, teroristé hodí do místnosti granát. Tak jsem jí držela ruku přes ústa a myslela jsem, že může dýchat.

Moje matka mi vyprávěla, jak byla za holokaustu skrývána před nacisty. A já jsem byla v téže situaci jako ona,“ líčila později novinám. Za to byl Kantar odsouzen na doživotí. Za to nasadili jeho bossové všechny páky za svobodu pro něj. Vzpomínáte na únos lodi Achille Lauro? (Známá je opera Klinghoffer podle vozíčkáře, kterého teroristé zabili.) Už ten měl Kantara „zobchodovat“. Zdařilo se až nyní, takže spravedlnost si přišla alespoň zčásti na své skrze téměř třicet Kantarem odsezených let.

 Vrahů a pobloudilých šestnáctiletých mladíků, jakým byl v době vraždy Kantar, je na světě mnoho. Více by nás ale měly znepokojovat jiné věci. Proč Hizballáh odmítal říci, že oba izraelští vojáci, jeho „zboží“, už jsou mrtví? Proč teď oslavuje svobodu pro vraha rodiny s malými dětmi?

Proč nikomu nevadí, že je součástí libanonské vládní koalice? To je jádro problému. Kdyby se bossové Hizballáhu skrývali někde v jeskyni jako Usáma bin Ládin, člověk by si řekl, že stejně to funguje v Afghánistánu či Pákistánu. Ale oni klidně sedí v bejrútské vládě. Ještě trváte na morální ekvivalenci Izraele a jeho „partnerů“?