Jonesův Měsíc si filmoví fanoušci zamilovali – jednoduchá a levně natočená sci-fi, která ale utkvěla v paměti daleko výrazněji než nesrovnatelně nákladnější produkce. Díky hereckému výkonu Sama Rockwella, v hlavní dvojroli, chytrému příběhu, elegantnímu provedení a také velmi specifické emoci, již film vyzařoval – neokázalému smutku a tísni, které nabudou až existenciálních rozměrů potom, co je hrdina konfrontovaný se skutečnou povahou vlastního života. Hlavní postava, nepřekonatelným způsobem izolovaná od světa lidí, vybízela ke srovnání s figurou Majora Totma ze slavné písně režisérova otce – Davida Bowieho.
Zdrojový kód už Jones nenatočil podle vlastního námětu (autorem předlohy je Ben Ripley), film se odehrává na zemi, v současné době, je v něm mnohem víc postav než v režisérově debutu. Úděl hrdiny je ale v něčem velmi podobný tomu, čím procházel Sam Bell v Měsíci. I kapitán Colter Stevens (Jake Gyllenhaal) mezi lidmi je a není, osud mu sebral zemi zpod nohou, vytrhnul ho z času, jejž jej přinutil vnímat úplně jinak.
Zdrojový kód - trailer
Stevensův život se odehrává v osmiminutových úsecích, na tu dobu je schopen se vrátit do příměstského vlaku, na nějž byl spáchán teroristický útok. Jeho úkolem je odhalit jeho pachatele a zabránit tak ještě většímu krveprolití, které se útočník chystá rozpoutat. Hrdinovy osmiminutové výpravy probíhají v rámci tajného vojenského programu – podobně jako v jiných případech filmových cest v čase je lepší se v logice věci moc nešťourat a spokojit se s tím, že jde o cosi – jestli se nepletu – "parabolického".
Jakousi emocionální logiku ale snímek má a to je důležitější. Kapitán vede dvojí pátrání. Jednak plní úkol, zároveň ale chce odhalit, jak je to s ním samotným, jakým způsobem k té své nové roli přišel. Obě ta pátrání se se nakonec – spíše v emocionální rovině – protnou.
Posuzujeme-li Zdrojový kód jako detektivku, žádné veledílo to není – osobu teroristy může divák, zorientovaný v konvencích soudobého filmu, mezi cestujícími vyhmátnout o dost dřív než hrdina, stejně tak i odhalení, které se týká Stevense samého, je jistým způsobem předvídatelné. Film to ale neoslabuje tolik, jak by se dalo čekat.
Autorům se do něj totiž podařilo dostat nekašírovanou citovost, Stevensovy výpravy mezi přeludy lidí, kteří ve skutečnosti jsou již mrtvi, a hrdina na tom nemůže nic změnit, jsou zatíženy smutkem a lítostí nad nenávratně zmařenými životy.
Počínající romance mezi Stevensem a spolucestující Christinou (Michelle Monaghanová) má v sobě samozřejmý tragický podtón – je to láska, která už skončila, v přízračném světě programu působí živě a dosažitelně, o to víc to ale bolí. V jejím světě (a vlastně i v tom svém) může být Stevens jen outsider, který na chvilku přišel na návštěvu.
Jonesovi se podařilo dosáhnout toho, aby film (alespoň většinou) odsýpal dostatečně rychle a člověk neměl čas klást si s logikou předváděného související otázky – byla by to taky naprosto zbytečná práce, jakákoliv odpověď by stejně vedla ke spoustě otázek dalších. Zároveň se mu při tom úsporném vyprávění daří vykreslit postavy tak, aby je bylo možné vnímat jako cosi víc než jenom aktéry děje.
Napomáhají tomu herecké výkony – Jake Gylenhaal v hlavní roli úspěšně setřásl své kloučkovství a dodal postavě Cortera Stevense určitou vojáckost a také nehvězdnost, podobně i Michelle Monaghanová prokázala, že typ "sympatické dívky odvedle" umí podat velmi přesvědčivě. Uznání zaslouží i Vera Farmigaová a Jeffrey Wright v rolích hrdinových "řídicích orgánů".
Emoci filmu podtrhuje i k odkazu klasika Bernarda Hermanna odkazující hudba Chrise Bacona, v obraze (kamera Don Burgess) převládají chladné odstíny, světlo působí spíš syrově, než aby bylo po hollywoodsku sametové.
Měsíc - trailer
Problém ale je, že film ve druhé polovině přece jen ztrácí tempo a především – skončí o několik minut později, než by měl. Po záběru, v němž snímek emocionálně vrcholí, přijde ještě jeden rádoby překvapivý zvrat, který dosavadní směřování filmu (opět ne ve smyslu logiky děje, ale logiky emocí) postaví na hlavu. Jeden by moc rád věřil tomu, že se tak stalo po nátlaku producentů, jinak by si totiž musel připustit hroznou možnost, že ten slibný tvůrce třeba zas až tak slibný není a rád obětuje katarzi na oltář konvence.
Anebo propadl "scifistickému" hračičkářství, kvůli němuž se tak dlouho vrtal v mechanismu příběhu, který stejně žádný přísně racionální smysl dávat nemohl, až torpédoval ten smysl, kterého se mu už dosáhnout podařilo. Každopádně je to škoda.
