Dílo Květy Legátové, které vešlo v obecnou známost na počátku nového milénia, je, myslím, značně přeceňované, byť jde o držitelku Státní ceny za literaturu. V době vydání povídkové knihy byla dvaaosmdesátiletá autorka píšící pod pseudonymem označována za debutantku, což vzbudilo rozruch. Venkovská učitelka Věra Hoffmanová ale psala celý život, a to hlavně rozhlasové hry.
Novela Jozova Hanule, podle níž v roce 2003 Ondřej Trojan natočil film Želary, se ale stejně jako předloha pohyboval na hraně červené knihovny. Vykonstruovaný příběh začínající za heydrichiády líčí osudy mladé lékařky, která se po prozrazené odbojové akci uchýlí s novou identitou do hor a provdá se za dřevorubce Jozu, do kterého se – jak jinak – zamiluje a objeví radosti a hluboký smysl prostého života. Idylka samozřejmě nemůže dopadnout jinak než tragicky. S tímto materiálem, který je na jedné straně melodramatický a nepravděpodobný a na straně druhé až fatálně nedějový, si může do jisté míry poradit film. Však také v Trojanově snímku kameraman Asen Šopov dělal divy s atmosférou a úchvatné přírodní scenerie i stavení daly občas zapomenout, jak všechno drhne.
Želary v pražském Divadle ABC
Teď se tedy k Legátové a Želarům vrátilo divadlo. Konkrétně Městská divadla pražská a Věra Mašková, která pořídila divadelní adaptaci. Výběr režiséra pro zamýšlenou baladu měl svou logiku, mladému Pavlu Khekovi nechybí lyrické cítění a schopnost obrazivého řešení situací a také se snažil seč mohl, aby poetickými obrazy přelomil statickou povahu dramatizace. Jenže kde nic není, ani smrt nebere. Khek poctivě skládá situace a na náznakové scéně celkem šikovně zapojuje různé výtvarné prvky – především dřevěné trámy – a chudičký děj ozvláštňuje řadou metafor. Možná není tak úplně jeho vinou, že se všechna ta snaha nakonec zhoupne do vyrábění atmosféry. Místy hodně protivný je i šerosvit na jevišti, v němž se postavy různě osudově a tragicky proplétají a místy není ani vidět, co vlastně konají, nehledě na mimořádně mizernou úroveň jevištní mluvy. O to víc se ale zpívá: hudba je inspirovaná příslušnými krajovými nápěvy a provedená ve slušném vícehlasu, ale nevyplyne přirozeně ze situace, a tudíž nepřekročí meze folklorní ilustrace.
Epizodky z rustikálního života
Herectví je v lepším případě průměrné, nevýrazně popisné. Evellyn Pacoláková jako Eliška–Hanule nezanechá žádný zvláštní dojem, jejímu přerodu z emancipované lékařky v milující odevzdanou ženu chybí vnitřní přesvědčivost, skutečná vášeň a síla ženy, která se nebála pracovat v odboji. Ani scény, kdy se jí zjevují osoby z „předešlého života“ a znovu vyvolávají její pochybnosti, nepřesvědčí, jen působí podivně jako nějaká duchařina.
Jozu hraje Vasil Fridrich jako osvědčený představitel neotesanců s citlivou duší. Téhle vnějškové představě herec vyhoví, ale v ní také zůstane zakletý, aniž by předvedl cokoliv jiného než předepsanou hřmotnost a siláctví samorostlého drvoštěpa z hor. A tak musí divák chtě nechtě srovnávat s charismatickým a přirozeně chlapsky působícím představitelem Jozy ve filmových Želarech Györgyem Cserhalmim. Jitka Smutná, která se po odchodu z Národního divadla v Městských divadlech zavedla jako první dáma souboru, v roli kořenářky Lucky jen rázovitě pokřikuje, dupe, přihýbá si spiritusu, je taková mužsky odvážná a rozšafná. Popravdě řečeno Lucka je dramatická figura k ničemu a mnoho s ní pořídit nejde.
Květa Legátová: ŽelaryAdaptace: Věra Mašková |
A jsme u merita věci – ani s celou dramatizací mnoho pořídit nejde, řídký děj se natahuje, co to dá, jednotlivé epizodky z rustikálního života celkem nudí a na jeviště musí i děti. To je vždy riska málokdy vyjde a nová inscenace není výjimkou. Křečovitě pak působí závěrečné memento v nemocnici, kam se Eliška po válce vrací – v přízračně červeně nasvícené scéně se zjevuje cosi jako přízrak nastupující totality, v níž to nepřizpůsobivá hrdinka také nebude mít lehké.
V MDP si ale na dramatizace filmů a próz, které vešly v obecnou známost, dost potrpí, ale je to dramaturgie bez tématu a nepokrytě kalkulující s tím, že diváci už byli v kině a budou zvědaví, co „s tím kdo“ vyvedl na divadle. S Želary tedy nic zvláštního. Ale vzhledem ke konstelaci sil a kvalitě předlohy to žádné překvapení není.
