Jádrem prezidentovy strategie, která by měla vést k prosazení lidských práv, je pojem ideologická diverze – pojem, s kterým, jak sám upozorňuje, kdysi přišli komunističtí ideologové. Prezident chce země „ideově“ nabourávat, otevřít je světu, tlačit je do výměny turistů, kapitálu či studentů atd. „Kdyby se toto dělalo ve vztahu ke Kubě, už je dávno demokratickou zemí, zatímco 50 let sankcí vedlo jen k tomu, že rodina Castrů na Kubě spokojeně vládne.“
V podobném duchu se vyjádřil i k desetitisícům uprchlíků, kteří za cenu značného rizika vydávají ze severní Afriky za svým evropským snem.
LN: Jste znám silnými výroky vůči islámskému světu, podívejme se však na toto téma trochu jinak – ze severu Afriky připlouvají do Evropy tisíce uprchlíků, přičemž i česká vláda rozhodovala o přijetí uprchlíků ze Sýrie. Považujete tuto otázku za velký problém? Je Evropa schopná uprchlickou vlnu vstřebat?
Zastávám názor, že uprchlíkům je třeba pomáhat na jejich území. Proto jsem například podpořil vyslání vojenské nemocnice do Jordánska, kde žije asi 600 tisíc Syřanů. Nejsem ale vůbec přesvědčen, že masová migrace těchto uprchlíků do Evropy by jim přinesla štěstí, a nepřinesla by ho ani Evropě – vzhledem k obtížné slučitelnosti, chcete-li, asimilovatelnosti kultur. A jsem rád, že vláda zastává stejný názor, tedy že odmítá, aby existovaly uprchlické kvóty.
LN: V takovém případě měl byste předestřít, jak ten neustávající příliv lidí, třeba ze severu Afriky, zastavit.
Nemá se sice plakat nad rozlitým mlékem, ale měl byste se nejprve ptát, jestli byl vojenský zásah v Libyi pozitivní, nebo negativní. A soudě podle jeho efektů byl jasně negativní. A totéž platí o Iráku a o Sýrii. Takže některé nejmenované země by měly hlavně zpytovat svědomí, pokud jde o jejich intervencionistickou politiku. Koneckonců, všechno máte hodnotit podle dosažených výsledků, nikoli podle dobrých úmyslů.
Jenže už se stalo a mezinárodní společenství by se nyní mělo proměnit v organizaci, která poskytne masivní pomoc, a to nikoli uprchlíkům na lodích, ale těm, kteří se rozhodnou například v Libyi zůstat, pracovat v ní, žít v ní a potřebují k tomu základní potřeby. Už Italové ve třicátých letech vrtali v Libyi artéské studně. Na druhé straně Libye je potenciálně bohatá země, má zásoby ropy, které jsou dostatečně veliké, aby Libyjcům zajistili dobrou životní úroveň, ale co je k tomu třeba? Je nutno těžební zařízení opravit, uvést je do provozu, ustavit civilní vládu – a to všechno je právě úkolem evropského společenství. Problém nevyřešíte tím, že část obyvatel nebo skoro všechny obyvatele převezete do Evropy a necháte tu zemi opuštěnou.
- Proč se prezident Zeman nezúčastní vojenské přehlídky v Moskvě.
- Myslí si, že je Rusko přítel?
- Jak zpětně hodnotí svoji návštěvu Číny?
- Kdo jsou naši spojenci a přátelé?
Dočtete se v rozsáhlém rozhovoru, který vyjde v sobotních Lidových novinách.
