Wiener, narozený v roce 1920 v německém Hamburku, byl jedním z posledních žijících pamětníků práce 311. československé bombardovací perutě v britském královském letectvu za druhé světové války. Po jejím konci a komunistickém převratu v roce 1948 byl stejně jako mnoho jeho spolubojovníků vězněn v pracovním táboře. V šedesátých letech odešel do exilu.
V roce 1989 se aktivně podílel na práci Občanského fóra. V posledních letech přednášel o československých a českých dějinách mimo jiné na New York University v Praze. Byl autorem několika historických knih.
Podle jeho dlouholetého přítele Jana Urbana byl Wiener "nádherným vzorem pro mladé lidi, příklad svobodného a nezlomného ducha, usilujícího o spravedlnost".
Byl držitelem řady vyznamenání, od bývalého prezidenta Václava Havla například obdržel v roce 2001 medaili Za zásluhy. Jeho osudu se věnovala například dokumentaristka Helena Třeštíková, před třemi lety vyšla česky Wienerova kniha Bojovník - vždy proti proudu.
Život Jana WieneraNarodil se 26. května 1920 v Hamburku do česko-německé židovské rodiny, od začátku 30. let vyrůstal v Praze, kde vystudoval německé gymnázium ve Štěpánské ulici. Po roce 1939 byl pro svůj židovský původ perzekvován, podařilo se mu ale opustit protektorát a odcestovat za svým otcem, který žil v Jugoslávii. Wienerova matka zahynula v roce 1942 v Terezíně. Po napadení Jugoslávie v dubnu 1941 spáchal Wienerův otec sebevraždu a on sám se snažil přes Itálii dostat do svobodné zóny ve Francii. V Janově však byl zadržen a následně strávil téměř tři roky v italských vězeních a táborech. Po invazi spojenců do Itálie v červenci 1943 se Wienerovi podařilo utéct a dostal se konečně do Velké Británie, kde vstoupil do Královského letectva (RAF). Sloužil jako navigátor a střelec u 311. bombardovací perutě. Po listopadu 1989 se vrátil do Československa, už ve Špalíčku spolupracoval s Občanským fórem, později přednášel dějiny střední Evropy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. |
