Serveru iDnes.cz to řekla místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová. "Mám informaci, že zemřel dnes v 16 hodin," sdělila. Podle mluvčí Motejla Ivy Hrazdílkové podlehl ve Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích krátké náhlé nemoci. Mluvčí Fakultní nemocnice Brno Anna Mrázová uvedla, že Motejl byl v nemocnici hospitalizován několik dní.
Řada osobností na Motejlovo úmrtí reagovala emotivně. "Václava Havla smrt Otakara Motejla velice zasáhla. Považoval ho vždy za
OmbudsmanOmbudsman je mimosoudní kontrolní úřad, který je státem pověřen k řešení stížnosti jednotlivců na jednání veřejné správy. Slovo i institut vznikl ve Švédsku. Vláda pro českého ombudsmana původně navrhovala sídlo v Praze, ale z návrhu poslankyně Miroslavy Němcové (ODS) nakonec sídí v Brně. |
"Nečekaným odchodem Otakara Motejla ztrácíme jednoho z mohykánů naší
polistopadové politiky, který byl ve špičkových funkcích celých 20 let," sdělil prezident Václav Klaus. Více reakcí řady dalších osobností čtěte zde.
Konec kamer v dětských ústavech i lepší LDN
Otakar Motejl patřil v průzkumech veřejného mínění pravidelně k nejdůvěryhodnějším osobám z ústavních činitelů. V poslední době doporučil zákonodárcům přijmout 16 legislativních změn. Mnohé se týkají sociální oblasti a zdravotnictví. Volal také po novele zákona o památkové péči, úpravě stavebního zákona, navrhoval sjednocení plateb za poskytování kopií dokumentů na úřadech a žádal o větší kontrolu v oblasti nakládání s odpady.
Motejl se jako ombudsman do povědomí veřejnosti zapsal například úspěšným bojem proti kamerám v dětských ústavech či za zpřístupnění zdravotnické dokumentace pozůstalým. V roce 2002 dosáhl u Nejvyššího soudu zrušení cenového výměru, jímž ministerstvo financí regulovalo nájemné. Zastal se také Romek, které byly za minulého režimu bez řádného souhlasu sterilizovány, a prosazoval zlepšení podmínek v léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN).
Exministr a obhájce disidentů
Otakar Motejl se narodil 10. září 1932. Po studiích na Právnické fakultě Univerzitě Karlovy v Praze pracoval jako advokát postupně v Banské Bystrici, na Kladně a v Praze.
V letech 1966 až 1968 působil v Právnickém ústavu Ministerstva spravedlnosti, poté byl dva roky soudcem Nejvyššího soudu. V letech normalizace obhajoval disidenty a další oponenty režimu (např. Hanu Marvanovou nebo skupinu Plastic People of the Universe). Jako zástupce Občanského fóra byl Motejl v prosinci 1989 jmenován členem společné parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí ze 17. listopadu 1989. Funkci vykonával do ledna 1990, kdy se stal předsedou Nejvyššího soudu ČSFR. Předsedou Nejvyššího soudu byl jmenován i po rozpadu federace.
V roce 1998 byl jmenován ministrem spravedlnosti a funkci opustil v říjnu 2000. Motejl dal tehdy najevo, že rezignace souvisí s neúspěchem při prosazování reformy soudnictví. 18. prosince 2000 byl zvolen Veřejným ochráncem práv a v roce 2006 byl Poslaneckou sněmovnou do tohoto úřadu zvolen na dalších šest let. V roce 2002 byl mezi čtveřicí osobností, ze kterých ČSSD vybírala prezidentského kandidáta.
Respektovaný právník byl držitelem několika vyznamenání, mimo jiné stříbrné medaile Sdružení amerických právníků (1991). V roce 2000 ho francouzský prezident jmenoval komandérem Řádu Čestné legie. Motejl nikdy nebyl členem politické strany. Byl vdovcem, jeho manželka Anna byla bioložkou a podílela se na projektu očkování proti obrně. Dcera Kateřina je učitelkou.
Rozhovor Aleny Plavcové s Otakarem Motejlem ze 6.6.2008* Zajímalo by mě, kdo z vašich rodičů měl takový smysl pro humor, že vám dal k Motejlovi jméno Otakar? To asi ani nebyl smysl pro humor. Já vyrůstal v rodině mé matky, kde nás bylo sedm bratranců a sestřenic, já nejmladší. Dědeček z matčiny strany se jmenoval Otakar, doktor Otakar Janota, pražská osobnost, vrchní zdravotní rada hlavního města Prahy, tehdejší pražský hygienik vlastně. Ten dům, kde jsme všichni žili, mu patřil. A poslední šance, že se někdo může jmenovat po něm, jsem byl já, ostatní dostali různá módní jména. Později jsem opakovaně narážel na toho schmetterlinga nebo butterflye, i kantoři ve škole to používali. Ale žádný mindrák jsem z toho neměl. * Nedávno jste prezidentovi předal zprávu o činnosti Úřadu veřejného ochránce práv za loňský rok. Přesvědčil jste ho za těch víc než sedm let, co jste ombudsmanem, že to není jen trafika, jak kdysi řekl? Myslím, že ano. Já se s panem profesorem Klausem znám od roku 90 a vím, že jeho pohled na právníky byl dost skeptický. Z hlediska té praktické politiky v nich viděl spíš elementy zdržující a komplikující věci. Někdy měl dokonce pravdu. A taky mě považoval za bližšího prezidentu Havlovi než sobě. Upřímně řečeno, pan prezident i já víme, že kdybych tady nebyl, kdyby tady tato instituce nebyla, chleba u nás levnější nebude. * A nelezete si vlastně s panem prezidentem trochu do zelí? I prezidentská kancelář bývá chápána jako poslední instance... Bývali opravdu dnové, kdy pan prezident při setkání se mnou hrál jakési karty: Já položil na stůl svoji zprávu – a on měl připravenu bilanci počtu svých stížností. * Kdo koho trumfnul? No tak... téměř vždycky mě pan prezident doháněl. Ale faktem je, že v poslední době mi to už nepředkládá. Myslím, že si uvědomil jeden podstatný rozdíl – a já to taky vidím, když mi lidé někdy posílají i odpovědi pana prezidenta. On se těmi jednotlivými stížnostmi ve velké většině případů skutečně zabývat nemůže, takže odkazuje lidi na nějaký systém práva. Zatímco já mám aparát i zákonné zmocnění chtít od úřadů vysvětlení a lidem odpovědět se znalostí věci. * Jakou máte autoritu u státních institucí? Když jsem začínal, měl jsem pocit, že jsem určitá vážená autorita, reakce byly dosti státotvorné. Ale s přibývajícími lety si úřady začaly uvědomovat, že nejsem zrovna jejich kamarád. Zejména v některých těch vyšších rovinách loajální kontakty ochladly. * Vyššími rovinami myslíte ministerstva? Ano. Většina starostů malých obcí s námi komunikuje velice ochotně, protože celkem právem předpokládají, že jim maličko poradíme. Jsou ale starostové některých statutárních měst, kteří, zachváceni svým významem, odmítají reagovat. U ministerských úředníků zase někdy člověk narazí na takové to sebevědomí, že oni jsou jediní znalci výkladu práva. A špičky ministerstev mají tendenci k pokrytecké vstřícnosti. Že mi dají jako za pravdu, přičemž řešení bývá v nedohlednu. |
