"Hubnu a bubnu" - přezdívali kdysi spoluhráči z Vlachovy kapely Žižkovu sólu v jednom z jazzových standardů a konferenciér mu uprostřed hektického pětiminutového výkonu vkládal k pobavení publika do úst cukr. Měli ho rádi všichni, kteří, řečeno po bubenicku, "nezrychlují ani nezpomalují". Jazzoví teoretici ho považovali za pionýra bopového stylu a pozdějšího představitele swingového mainstreamu u nás.
Jeden z posledních veteránů českého velkokapelového swingu se narodil 10. května 1927 a už jako děcko projevil mimořádné nadání pro bicí. Vyučil se strojním zámečníkem a do roku 1958 se živil jako konstruktér. Pak se stal profesionálním hudebníkem a 1. ledna 1958 nastoupil u Karla Vlacha.
Do té doby však Vladimír Žižka hrál v amatérských tanečních souborech. Ve druhé polovině 40. let bubnoval v big bandu Zdeňka Bartáka a současně v nejrůznějších jazzových skupinách; například s Luďkem Hulanem. V 50. letech poloprofesionálně působil u Miroslava Čejky a také v orchestru věhlasného trumpetisty Vlastimila Kloce.
Dvě stě a tři sta padesát
Od Vlacha přešel Žižka do rozhlasového tanečního a jazzového orchestru, do roku 1974 spolupracoval i s Václavem Hybšem, bubnoval v kvartetu Karla Růžičky, v orchestru Ferdinanda Havlíka, v Pražském dixielandu, jeho bicí zněly ve skupině Miroslava Kefurta a v Jazzíčku Ladislava Gerendáše.
Jen s Orchestrem Karla Vlacha natočil tento bubeník kolem 350 gramofonových snímků, s ostatními soubory jich bylo kolem dvou stovek. Všestrannému, zkušenému a často využívanému hráči na bicí nástroje se širokou praxí, který účinkoval na nespočetných koncertech a festivalech doma i v zahraničí, udělil v roce 1987 výbor České jazzové společnosti výroční cenu Luďka Hulana.
Od roku 1971 působil Žižka v orchestru činohry Národního divadla Praha (dirigent Ladislav Simon) a jako přizvaný sólista často účinkoval s Filmovým symfonickým orchestrem (FISYO) a Orchestrem Československé televize. Působil i jako pedagog na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
