Na profesionálním jevišti začínala v roce 1940 u Vlasty Buriana. Od roku 1946 hrála téměř šest desítek sezon v pražském Divadle na Vinohradech a působila i jako pedagožka Vyšší odborné školy herecké.
Poslední rozloučení se uskuteční v pondělí 17. prosince od 15:00 hodin ve Velké obřadní síni strašnického krematoria v Praze.
Hegerlíková vždy tvrdila, že na herecké profesi ji nejvíce baví obrovská plejáda postav, lidí a charakterů. Na Vinohradech ztvárnila na 150 rolí, většinou energických a panovačných žen v domácím i světovém repertoáru (Macbeth, Strýček Váňa, Elektra, Nora, Návštěva staré dámy, Naši furianti, Maryša, Nepřirozená zvířata). Hrála v téměř třech desítkách filmů a třech stovkách televizních inscenací. Řadu úloh dostala v dabingu.
Původně chtěla být Hegerlíková profesorkou či baletkou. Studovala výrazový tanec a kvůli mimice šla na konzervatoř. Nevěděla prý ani, co je to monolog, ale vzali ji zkušebně na půl roku. A herectví nakonec zvítězilo.
Koncem 90. let byla nominována na cenu Thálie za roli v Albeeho hře Tři velké ženy. Ocenění ale získala až v roce 2005, kdy převzala Thálii za celoživotní činoherní mistrovství.
K divadlu jsem se dostala náhodou, vzpomínala
"Já jsem se dostala k divadlu náhodou. Celý život jsem měla pochybnosti. Proto jsem celý život musela hodně dřít, abych všem dokázala, že jsem tam právem," řekla tehdy herečka ČTK.
Současně s přijetím do prvního divadelního angažmá vstoupila poprvé i do filmových ateliérů, aby ztvárnila drobnou figurku kadeřnice velkého salonu v Holmanově melodramatu Bláhový sen (1943). Další kroky před kamerou činila již ve znárodněné kinematografii v postavách třídně uvědomělých proletářských dívek a mladých žen.
Během posledních dvaceti let se v kinech připomněla pouze vedlejší úlohou královské chůvy v Troškově pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci a menšími rolemi tety titulní hrdinky v psychologickém příběhu Karla Kachyni Fany a náhodné návštěvnice svatební hostiny v komedii Vladimíra Drhy Početí mého mladšího bratra. S plejádou dalších seniorů se připomněla na plátně jako jedna z účastnic srazu maturantů po 60 letech ve Štancelově komedii Pamětnice z roku 2009.
Cena za dabing
Počátkem 60. let přenesla váhu svého herectví z filmu do televize. Po ztvárnění maminky v historickém seriálu F. L. Věk však diváci nepřijali její obsazení do normalizačního Moskalykova seriálu Matka (1975); jako padesátiletá představovala titulní hrdinku věkově i o polovinu mladší.
Bilanční profil její osobního a uměleckého života natočil Vladimír Drha pro cyklus České televize Neobyčejné příběhy (2009). Nadace Život umělce jí v roce 1993 udělila cenu Senior Prix, za celoživotní mistrovství v dabingu získala v roce 2008 Cenu Františka Filipovského.
